Něco k zamyšlení

strach z neznámého

1. července 2017 v 18:52 | Heaven
Narodíme se s nějakým temperamentem a ten nijak neovlivníme. Jsou salámisti, které nic nerozhodí, lidé, kteří se do všeho vrhají po hlavě. No, to není můj případ. Strach je přirozená lidská emoce, kterou cítí každý. Dal by se rozdělit na 2 druhy: 1. je ten, který cítíme, když nás něco přímo ohrožuje - když na vás útočí medvěd, hoří dům a podobně. 2. je existenciální (úzkostný) - což když mě nenávidí, což když se ztrapním, co když neudělám zkoušku. Strach z něčeho neznámého se řadí spíše do té druhé kategorie. Žiju si více tak nějak ve své hlavě a nad vším moc přemýšlím. V některých případech to není špatná vlastnost, kolikrát se to ale vůbec nevyplácí.

Když jsem byla malá, těšila jsem se na to, až budu dospělá. Budu chodit do práce, nikdo mi nebude říkat, v kolik hodin mám jít spát ani co musím a nesmím jíst. Ale víte jak to je - děti jsou prostě takové, protože ještě dobře neznají svět kolem sebe. Nebála jsem se jít do 1. třídy, naopak jsem se tam těšila. Nebála jsem se jet poprvé na letní tábor. V tomto mají děti výhodu - vždycky za nimi stojí někdo, ať už rodiče nebo učitelka ze školy, vždycky jim někdo pomůže. A jak rostete, pořád musíte přijímat nové a nové výzvy. A najednou se probudíte a jste v tom sami. Nikdo vás nevede za ručičku. Tak dlouho jste si přáli, aby vám všichni přestali říkat, co máte dělat až si najednou přejete, aby vám někdo řekl, co dělat.

Nejdůležitějším krokem je vždycky vystoupit z komfortní zóny. Strach z neznámého je totiž jenom v naší hlavě. Reálně nás nic neohrožuje, i když si myslíme, že se zhroutí svět pokud se něco nepovede. Úzkost je totiž strašně svazující. Nutí vás si vytvářet v hlavě nejhorší možné scénáře. Ale pak, když ten svůj strach překonám, zjistím, že byl zbytečný. Že všechno vyšlo, nezabilo mě to a ještě jsem měla dobrý pocit sama ze sebe. Slyšeli jste, že nejlépe se naučíte plavat tak, když vás někdo hodí do vody? Nevím, co je na tom pravdy, ale můžeme to použít jako metaforu. Když neustále slýcháte rady "tak to má být" a "musí udělat to a to", je to v podstatě k ničemu, pokud si to sami nevyzkoušíte. A zkoušením a chybováním se opravdu naučíte nejvíce.

Vyrazit někam do neznáma sám, udělat něco, co jsem předtím nikdy nezkoušela, seznamovat se s novými lidmi - věci, které jsou pro introverta jako jsem já více či méně komplikované. Ale nakonec se cítíte dobře, protože vylézt z ulity si musíte pomoct sami. A ve světě stvořeném pro extroverty je to jeden z nejdůležitějším úkolů v životě.

blogeři, pro koho píšete?

3. června 2017 v 14:30 | Heaven
V posledních měsících jsem se blogu tolik nevěnovala. Dříve, před pár lety, to byl jeden z mých největších koníčků. Tvořila jsem designy pro sebe i pro jiný blogery, pořádala jsem soutěže a zkrátka jsem blogu věnovala i několik hodin denně. Měla jsem i mnohem vyšší návštěvnost než tady.

Došla jsem do dobu, kdy je pro mně blog normální, každodenní věc.

Jako když si ráno dáte kávu. Někdo si kávu bude fotit, dávat ji na insta, žebrat o lajky pomocí nesmyslných hashtagů, kupovat si ty nejúžasnější hrnečky a nejdražší kávu v okolí. Být středem pozornosti. Aby všichni viděli, jak se máte úžasně.

A pak jsou tu lidi, kteří si doma v klidu vypijí svoji oblíbenou kávu podle sebe. Na gauči, v pyžamu, neučesaní, ve starém hrnečku, možná ne tu nejdražší, ale je to jejich oblíbená. Nepotřebují hledat ten správný úhel a filtr aby měli na insta co nejvíc lajků.

Tak je to i s blogerama.

Když se řekne BLOGERKA, všichni si vybaví ten 1. typ. Jedna jako druhá, píšou o módě, zdraví stravě a podobně. Všichni znáte alespoň jednu takovou. Ne, neodsuzuju je. Určitě jsou mezi němi i ty, kterým to vážně jde a jsou v tom dobré. Ale blogerky přece nejsou jenom pipky, co si budují osobnost na bezchybným instagramu pod záplavou spoluprácí.

Jistě, jakmile lidé vidí, že téhle to vyšlo, chtějí to zkusit taky. A pak se vyrojí milion kopií a pomalu je ani nerozeznáte od sebe. Stejně je to s Youtube. Začali ViralBrothers a teď máte bambilion youtuberů že ani nevíte, kdo je kdo.

Svým způsobem mně Youtubeři zajímají. Spíš ale z toho sociologického a psychologického hlediska než abych je žrala. Kdyby mi bylo 12, možná ano, ale co mi v tuto chvíli můžou nabídnout? Maximálně oddychovou zábavu, když se chci zasmát něcí trapnosti. Buď jsou to opravdu takový blbci nebo ze sebe blbce dělají kvůli sledovanosti (asi od každého něco).

Chci tím říct, že je docela fascinující pozorovat, jak se i ta internetová zábava mění. Před 7 lety letěly pixelky, bleskovky, blogy o simících, spřátelování a všichni byli tak nějak víc pospolu. Populární blogeři (myslím z této domény) byli opravdové celebrity, četli je i lidi, kteří blogy sami neměli. A dnes? Spřátelování asi ještě funguje, ale soutěže skoro vůbec, blogy o simících jsou pohřbeny v hlubinách času a každý si jede tak nějak za sebe. No řekněte, kdy vám článek okomentoval někdo, kdo sám blog neměl?

Jsem bloger proto, protože to ke mně tak nějak patří. Možná nebudu přidávat pravidelně ani nic přelomovýho, co by mi zajistilo několikanásobný přísun návštěvníků. A víte co, ani o to nestojím. Jsem ráda, že mám svoje místo, kde můžu psát prakticky bez cenzury a co mně napadne. I s tím, že si to přečte 10 lidí.

Pro mně znamená blog formu relaxu. Stane se (občas), že mně lidi (ať už na živo nebo ve virtuální realitě) prostě něčím serou a tak se zkrátka zabavím něčím jiným a pak mně to zase chytne a jsem schopná napsat 2 podobné články za den. Je to taková forma relaxu a zároveň seberealizace mimo normální svět, kde vás obyčejně nikdo neposlouchá. Dneska by pro mně pravidelné chrlení články, soutěží a podobných věcí už nebylo možné, hlavně kvůli dalším povinnostem. Upřímně ale ráda vzpomínám na tu dobu před pár lety, kdy jsem se těšila, že přijdu domů ze školy a něco napíšu. Na druhou stranu to byl takový útěk z ne až tak příznivé reality té doby. Dost se toho změnilo a teď už si i několik dní na blog nevzpomenu :D

Ale ne, určitě neházím flintu do žita. Jenom mně občas mrzí, když vidím blogerky (a youtuberky samozřejmě taky), jak zaprodávají vlastní duši všemožným firmám jenom aby dostali další rtěnku, kterou vychválí do nebe, i když nebude vůbec skvělá nebo ze sebe dělají idioty jenom kvůli větší popularitě...

největší satani na hudební scéně

27. prosince 2016 v 19:39 | Heaven
Když mám čas a náladu, ráda zjišťuju, co se ve světě děje nového a to i na hudební scéně. Ráda si poslechnu i hudbu, kterou neznám, zkouším interprety, kteří se mi na první pohled nelíbili nebo mi nepřišli sympatičtí, ale... někdy to prostě nejde. Abych do tohoto seznamu někoho zařadila, není podmínkou jenom "je děsnej". Hodně z nich se tváří jako neviňátka a mladý (holky) je mají za vzor. Pokud je máte rádi, samozřejmě proti tomu nic nemám, snažila jsem se najít (víceméně) objektivní argumenty a neplácat jen tak z patra, přesto mi připadá, že nápáchali (a v budoucnosti mohou napáchat) ještě více škody než užitku.

MEGHAN TRAINOR


Proslavila se s jednou z nejotravnějších písniček vůbec "All About That Bass" a téměř okamžitě se stala miláčkem Ameriky. Její první album Title (2015) se vyšvihlo z nuly na jedničku v Billboard 200 a v USA prodala přes milion kopií. All About The Bass (nominovaná na Grammy) není otravná jen svoji jednotvárnou melodií, ale také textem. Na jednu stranu podporuje body positivity (= přijímání svého těla jaké je), na druhou stranu tu ale máme "Go ahead and tell them skinny bitches ". Také podporuju tu myšlenku, že by se nikdo neměl stydět na to, že nemá plochý břicho a zadek jako modelka z Cosmopolitanu, protože ty míry jsou nereálné. Ale když tvrdím, že podporuju body positivity, není snad nemyslné křičet "skinny bitches"? V písničce Dear Future Husband zase tvrdí, že nebude sedět doma a péct koláče, ale manžílek bude kolem ní muset skákat jak si zamane. V písničce No pro jistotu odmítne úplně každého. Me Too má už poněkud lepší text, trochu provokativně sebevědomí, ale po hudební stránce jde o pěknou odpornost.
Zkráceně, prázdné feministické kecy.. Když už jsme u těch keců, v rozhovoru pro Entertainment Tonight prohlásila, že "nebyla jsem dost silná na to, abych měla poruchu příjmu potravy. Snažila jsem se mít anorexii... asi tři hodiny. Jedla jsem led a celer, ale nestačilo to. Skončila jsem a řekla jsem Hej, můžu dostat sendvič, nejlépe hned?"zdroj. Nejen, že si v písničkách protiřečí, zpěv jí taky moc nejde a namísto toho křičí, ale vlastně ani moc neví, o čem mluví. Je tak hloupá a nebo je jenom další loutkou? Opravdu nemůžu uvěřit, že jí tolik lidí sedlo na lep, což je asi to nejhorší.

co je v mé kabelce a co mi leží v žaludku?

1. prosince 2016 v 17:06 | Heaven
O "škodlivosti" internetu byly popsány kilometry virtuálního papíru. Nechci tu rozebírat neustále omýlaná témata, jen mně někdy zaráží, čeho jsou lidé schopni.

Kde jsou ty časy, kdy nám bylo dvanáct a hltali jsme články z Bravíčka o svých oblíbených zpěvácích a hercích? Doba ale pokročila a hezounci z plakátu už nejsou nejžhavější zboží. Všimla jsem si, že začal vycházet časopis podobný Bravíčku, ale s Youtubery. To Youtubeři jsou nové celebrity. Nahlížení do soukromí, den s Youtuberem, vyzvídání, pronásledování a drby. A víme o nich všechno, protože nám to oni sami servírují až pod nos.

Pamatujete si, jak nám rodiče, když jsme byli ještě malí, říkali, abychom na internetu nikomu nevěřili, nepsali si s cizími lidmi a podobná moudra, které jsme stejně poslouchali jen na půl ucha? Jenže sociální sítě po vás chtějí, abyste sdíleli svoje soukromí. Nejenom své myšlenky a názory. Nejvíce mně dokážou naštvat fotky dětí. Pokud máte soukromý účet na Facebooku, Instagramu nebo Rajčeti a nikdo, kromě vámi zvolených lidí je nemůže vidět, potom je to v pořádku. Ale veřejné účty a Youtube... Každý asi znáte nějakou mámu, která denně přidává milion fotek svého mrňouse s popisky "miláček papá" nebo "miláček spinká". Jenže dítě je příliš malé a nemůže s tím vůbec nic udělat. Třeba by nechtělo být neustále okukováno. Co když za pár let najde staré fotky z koupání v bazénku? Asi nebude nadšený. A nemusím snad připomínat, že po internetu se pohybuje více než 1 pedofil. Cokoliv, co na internet dáte, může být nějak zneužito. A zatahovat do těch hnusáren nevinné děti mi přijde neuctivé a zarážející.

Co se týče Youtube - spoustu videí typu "co je v mé kabelce" nebo "room tour" mi přijdou nesmyslné. Ale musím brát v potaz, že Youtube je tak trochu vlastní vesmír uprostřed toho našeho s vlastními pravidly. Nejen, že nechápu, jak takové videa mohou vůbec někoho napadnout, ale taky nechápu, jak je může někdo sledovat. A že je lidé sledují, podíváte-li se na počty shlédnutí u slavných Youtuberek. Představte si situaci, že přijdete k naprosto cizímu člověku a prohlížíte si jeho věci (dobře, soutěžící v Prostřenu se nepočítají) a ještě to komentujete. V mém vesmíru je to blbost. Ale v Youtube vesmíru... Jenže je drobný rozdíl mezi tím, když prodáváte své nápady a když prodáváte sebe. Ti druzí se pak stávají lovnou zvěří.

Mám pocit, že čím více je sociálních sití, tím více je na nás vyvíjený tlak, abychom odhalovali svoje soukromí. Ale stačí trochu myslet a nedávat na Instagram každý svůj prd. Lidé jsou různí, ale já si chci hlídat svoje soukromí a nevysypat na sebe všechno. I tady jsem stále relativně anonymní. Prodávat se? Dnes je to tak jednoduché a zároveň tak nebezpečné...


cizí jazyky na školách

18. října 2016 v 17:52 | Heaven
Události uplynulých dní mně donutily zamyslet se nad tím, jak jsou na tom cizí jazyky na našich školách. Za ty léta, co jsem součástí vzdělávacího systému jsem prošla pod rukama mnohých podivných a nesympatických učitelů. Někteří se nesmazatelně zapsali do historie, jiní odešli tak rychle, jak přišli. Neberte tenhle článek jako nějakou neprůstřelnou pravdu, spíš soubor mých názorů a zážitků.

Angličtinu jsem se začala učit ve 3. třídě na základce. Tehdy jsem to tolik nevnímila, ale postupem času jsem si začala všímat jistých nedostatků. Například že naše učitelka byla úplně pitomá. Jak to tak na prvním stupni bývá, učila nás více předmětů a v angličtině měla mezery stejně jako v matematice. Učebnice vlastně nebyla úplně super, naučila nás pár základních vět a slovíčka... Ale jako třeťákovi mi to vyhovovalo.

Po přestupu na gymplu jsem zažila menší šok (stejně jako v ostatních předmětech), protože angličtina se vyučovala úplně jiným stylem. Ve skupině nás bylo hodně, protože většina lidí měla na základce angličtinu a dál v ní pokračovala. A každý jsme měli jinou úroveň. Učebnice byly divné a staré, vůbec se mi nelíbily a témata... možná pro starší studenty. Naše učitelka v primě a sekundě byla sice nepříjemná, ale celkem angičtině rozuměla. Pak odešla na mateřskou a v tercii jsme měli úžasnou učitelku. Byla hodná a dokázala i vysvětlovat. Pak nám ji zase vyměnili. Učitelka v kvartě byla taky hodná, ale u kluků se projevila puberta a chovali se k ní hnusně.

bullshit, quote, and language image
destinations, girl, and languages image

V prváku už nám naposledy změnili učitele. Jedním slovem - pohodář. Máme dvě známky za pololetí? Nevadí, dostanete všichni tři jedničky za aktivitu. Testy si můžeme opravit už v hodině, aby si ušetřil čas. Prezentaci poslanou ke kontrole pro jistotu ani neotevře. Slohy ztratí, pak je najde, ale bohužel, ještě než je stačí opravit, znovu je ztratí. A když se mu nechce vykládat gramatiku (kterou stejně známe líp než on), vypráví nám o svých cestách po světě. Jako člověk asi není špatný, ale netuším, proč učí. Takže je to jedna z mála odpočinkových hodin. Moc se nenadřete, ale taky se moc nenaučíte.

víš, co jíš?

6. října 2016 v 16:23 | Heaven
Nečetla jsem etikety, dokud jsem nemusela. V šesti letech mi zjistili celiakii a najednou jsem se musela starat o to, co jím. Tedy, nejdřív samozřejmě rodiče, ale i já jsem si musela dávat pozor, abych si nebrala neznámé bonbóny a sladkosti od kamarádů. Když jsem se naučila číst a sama nakupovat, u neznámých potavin jsem musela vědět složení. Není to tak složité, stačí otočit balení. Proč to ale lidé neumí?

Umělá barviva, dochucovadla a konzervanty jsou dnes běžnou součástí potravin. Není možné se jim úplně vyhnout. Zaráží mně ale postoj ,,No a co, chemie je stejně všude." Narážím na komentáře některých lidí, které se objevily pod článkem o Bubbletea, který byl na úvodní stránce Blogu. Firma sice popírá, že tam jsou curky a barviva, ale jsou tam. Není se čemu divit, takhle jedovatě červená a zelená nemůže být ani přírodní, ale spíš jde o klamání zákazníka, kterému tím mohou způsobit i zdravotní potíže. To ale nechci rozebírat. Spíš mně rozhodilo, že lidem je to jedno. To, že dvanáctileté děti, na které je reklama skrze Youtubery mířená, nečtou složení, není tolik udivující (kromě mně to nikdo nedělá). Více mně zaráží, že jsou lidé, kteří o tom vědí a nezaráží je to.

friends, food, and Joey image

Vezměme si třeba uzeniny. Proč bych si měla kupovat párky, ve kterých je 50% masa a zbytek jsou kosti, rozemleté zbytky a tuk? Proč si raději nekoupím párky s 85% obsahem masa? Stejně tak salámy. Ty už jsem neměla ani nepamatuju. Když jdu s mamkou nakupovat, vždycky vybereme ty lepší. Ale taky už víme, co je dobré. Možná, že ty lepší budou dražší, ale v přepočtu na kila dostanete více masa za méně peněz než u levnějších (ano, dává to smysl). Mimochodem, víte, že v turistickém salámu (turisťáku) jsou bambusové výhonky? Jsem snad panda nebo co? Levné šunky jsou zase nastavované moukou a škrobem. Chci přece maso, ne mouku. A ve složení je asi takto velký odstavec plný éček. Ne, děkuji. A co bramborové saláty, které nabízejí u lahůdek? Raději nechci vědět, kolik konzervantů tam je. Náš výborný domácí salát obsahuje jenom zeleninu, vajíčka... zkrátka to, co si tam sami dáme.

Nechci tady tvrdit, že jím jenom zdravě a že byste u mně nenašli čokoládu nebo jiný věci, které nemůžete označit jako "zdravé". Snažím se jít vyváženě. Od každého něco a nepřehánět to s množstvím. Nechodím do Mekáče ani podobných zařízení. I kdybych mohla, raději dám přednost jídlu, které si připravím sama. Tímto článkem jsem chtěla jenom podotknout, že je někdy dobré se zamyslet co jím a proč to jím. Jak už jsem řekla, je to na každém, co bude jíst, ale ať se pak nediví, proč má takovou postavu...

a jak to mám vědět?

21. září 2016 v 17:48 | Heaven
Před pár dny jsme ve škole rozebírali psaní úvahy. Ne že by to bylo poprvé. Už kdysi, na malém gymplu, jsme psali úvahy. A teď píšu úvahu o úvaze. No nic, zpátky k tématu. Samozřejmě, že úvahy byly úplně jiné. Téma, které jsem ale nesnášela, bylo JAK SI PŘEDSTAVUJI SVOJI BUDOUCNOST. Když je vám 12, máte nějaké představy. Některé jsou těžko zrealizovatelné, jiné se blíží skutečnosti. Pak zjistíte, co to obnáší, být takovým doktorem nebo učitelkou a vrhnete se na něco, co by více odpovídalo vašim schopnostem. A pak jste ve čtvťáku a o svých schopnostech nevíte ani zblo. Neříkám, že se to nestalo. Před pár - třeba pěti lety - bych napsala, že chci být spisovatelka. Rozhodně je to zajímavá práce, vymýšlet příběhy, být obdivována čtenáři a sbírat literární ceny. Jenže krásné věci převáží nevýhody - nestálý příjem, žádná záruka úspěchu, neustálé vysedávání u počítače, nátlak, prvotní nezdary, málo talentu... Někdo se narodí s přirozeným talentem a sype z rukávu jeden nádherný příběh za druhým psaný ještě nádhernějším jazykem. Stejně tak to dopadlo s psychologií. Koho by nezajímalo podívat se do lidské duše. Jenže když jsem zjistila, že se tam hlásí pomalu každý, kdo umí číst a psát (čímž nechci samozřejmě nikoho urazit, je to jen můj postřeh), je tam spoustu věcí z biologie, nemyslím si, že to bude takové to zábavné "poznej člověka podle zdržení sklenice".

Někde jsem četla, že nejtěžší je popsat sám sebe. Na angličtinu se nám často měnili učitelé. A jelikož jsou dost zvědaví, kdo jim sedí v lavicích, chtějí, abychom se jim představili. Což není žádný psychologický rozbor, jméno a věk ještě dám dohromady, ale stejně to nemám ráda. Jedna věc je, jak mi vnímáme sami sebe, ale ostatní nám mohou vnímat jinak. Třeba se někdo zasměje vašemu vtipu. Nečekáte to, ale jste polichocení. Aha, takže to se mnou není tak zlé. Přeci jenom umím bavit okolí. Díky reakcím získáte dojem, že jste opravdu vtipní, přitom stačí mít jen dobře naladěné publikum. A pak přijde někdo, kdo vám to vyvrátí, podryje vaše sebevědomí a jsme zase tam, kde jsme byli. Mám svoji představu o svém ideálním já. Jak vypadá, jaké má zájmy, jak se baví se společnosti. Možná je to trochu hloupé, ale je to něco, co mně žene stále kupředu.

introvert and party image

V mém věku už lidé o sobě vědí, jací jsou. Alespoň umí odhadnout své schopnosti. Vím o sobě, že jsem introvert, nebavím se tolik s lidmi, nejsem průbojná a už vůbec ne v společnosti větší skupiny lidí. A pak poznáte někoho, kdo si myslí, že je hrozně chytrej. ,,Ty jsi taková tichá!" Díky, to jsem nevěděla. ,,Musíš víc mluvit!" Hm, to jsem taky potřebovala slyšet. To je jako říct anorektičce, ať se nají a člověku s depresí, ať se usměje a bude mu líp. Ale vlastně se ani nechci měnit. Prostě taková jsem. To, že jsem introvert, přece neznamená, že jsem asociál. Mám kamarády, umím komunikovat s okolím. Nechápu, proč si to většina extrovertní populace myslí. Chovají se k nám jako k postiženým a nemocným. V takových chvílích je mi trapně i za ně. Přečtěte si trefný článek 18 vět, které nenávidí introverti.

Jenom taková perlička za na závěr: Každý, jsme jedinečný, ale tím, že o tom budu psát statusy ke svým selfíčkám na FB, tomu moc nepomůžu.

,,naše generace je nejlepší"

16. září 2016 v 17:36 | Heaven
Nepamatuju si dobu, do které jsem se narodila. Znám ji pouze z vyprávění. Mateřská byla nedůstojně nízká, bývalé ruštinářky už se stihly přeučit na angličtinu, Havel byl ještě prezidentem a posledním hitem byla oblíbená americká sitcomová rodinka. Pubertální děti se v té době zajímali o úplně jiné věci než my. Nemusím snad vypisovat, co všechno neměli, to si dokáže každý sám představit. Nechci tu rozebírat, jak se dnešní generace hrozná a podobné, dokola omílané bludy. Chtěla bych se na to podívat z té druhé strany.

Je to tak trochu reakce na článek, který byl nedávno na titulce. Nedokážu si sama sebe, ve svých čerstvých devatenácti, představit, jak budu žehrat nad tím, jak je dnešní generace dospívajících dětí strašná, protože mají lepší mobily než jsem měla já v jejich věku. Protože já jsem taky ještě ta generace. Možná jsem v jejich věku neměla internet po ruce ve dne v noci, ale to z nás ještě nedělá jiné tvory. Děti, které se teď narodily, budou mít zase úplně jiné možnosti, protože technologie se vyvíjí tak rychle, že si toho ani nestačíme všímat. Ve svých deseti letech (tz. září 2007) jsem dostala první mobil. Byla jsem z toho nadšená. Další krok k samostatnosti a dospělosti. Na tu dobu byl docela dobrý. Dokonce s foťákem a přehrávačem písniček. Jo, každý dítě chtělo mobil. Někteří spolužáci ho dokonce měli už od druhé třídy. Čím se lišíme od těch dnešních?

tv, television, and brain image

Na své dětství mám hodně dobrých vzpomínek. Běhali jsme venku, ale ne dvanáct hodin denně. Nejsem tak stará, abych nemohla tvrdit, že jsme v sobotu ráno nevstávali a nečekali na své oblíbené pohádky a pořady. Taky jsme dost hráli počítačové hry, nejvíc The Sims. Každý, komu dnes není více než 30, si tohle zažil. Nebuďme tak pokrytečtí. Neznám tolik dnešních dětí, abych mohla posoudit, jak na tom jsou děti obecně. Mému bratranci je skoro jedenáct. Zná dost Youtuberů a tráví sledováním videí hodně času a taky má rád Minecraft. Donedávna měl dokonce o dost lepší mobil než já. Když ale přijede na víkend k babičce, těší se, až uvidí svoje kamarády a vyrazí na kolo. Mám ještě dvě sestřenice, jednu desetiletou a druhou osmiletou. Obě mají mobily hlavně z toho důvodu, že jezdí sami do školy autobusem a aby si prostě mohly zavolat. Jinak tráví obě spoustu času na kroužkách v ZUŠce nebo u koní. Ale za pár let to může být úplně nijak. Doba se může jakkoliv změnit, ale puberťáci budou vždycky puberťáci, které spojuje spoustu věcí.

Když je vám 12, svět nedává vůbec smysl. Nejste už děti, nehrajete si s hračkami, nechodíte všude s rodiči. Nejste ale ani dospělí, nemůžete se samovolně potulovat po venku a zírat na seriály celou neděli. Pamatuju si, jak náročný byl pro mně rok 2009 a 2010 a nevrátila bych to ani za milion. Prostě se ráno probudíte a nevíte, kam patříte, protože svět kolem vás se mění - škola, zájmy, priority, prostě všechno. V té době jsem se hodně porovnávala s ostatními. Ve své nové třídě jsem viděla spoustu lidí, kteří vypadali bezchybně a chtěla jsem být taky taková. Ne že bych někoho napodobovala. Spíš jsem se inspirovala, možná až příliš. Líbily se mi věci, které bych si dneska nepořídila. Měla jsem pocit, že mně nikdo nechápe. Rodiče se stali nepřáteli, spolužáci byli cizinci, nejlepší kamarádka někým jiným, než koho jsem znala.

Všichni nemají divokou pubertu. Ale každý jsme v té době trochu blbý. Pokud si za pár let tyhle odrostlé děti řeknou, že dělaly chyby a chovali se strašně, bude to jenom dobře, protože to je známka toho, že dospívají. Vinit děti z toho, že jsou rozmazlení a nevím co ještě, je nesmyslné. Dokud jsme děti, i když se cítíme jako největší dospěláci, jsme v rukou rodičů a moc s tím nenaděláme. Později už ale rozhodnujeme sami za sebe a můžeme věci změnit. Když děti sedí jenom před počítačem, tabletem a mobilem, nevytáhnou knížku z police ani paty z domu, mohou za to rodiče. Rodiče, kteří si ulehčí práci tím, že raději posadí dítě k bedně než aby si s ním šli hrát. Rodiče, kteří mu raději koupí ten mobil, jenom aby dal pokoj.

Víte, to, že děti mají lepší technologii, neznamená, že budou šťastnější. Ale lezení po stromech a stavění lesních bunkrů taky nemusí přinést štěstí. Zkuste svoje dítě vytrhnout z kolektivu. Nebo raději ne. Nikdo nechce, aby jeho dítě šikanovali spolužáci proto, že nezná tohle a tamto, protože pořád běhá po lese. Rozhodně nechci omlouvat šikanátory, ale víte, jaký jsou děti. Snažme se je raději vést k něčemu lepšímu než je jen shazovat.

tolik nenávisti?

27. srpna 2016 v 18:48 | Heaven
S tím, jak stárneme, se náš pohled na svět mění. Ačkoliv nás rodičovská výchova nějak sformovala, nikdy nemůžeme od ostatních lidí přejímat všechny názory, pokud tedy máme vlastní hlavu.


Kolem nás se děje tolik věcí, že pomalu nevím, jak s tím vším nakládat. Myslím v obecné rovině i v té osobní. Zprávy na nás valí jednu katastrofu za druhou a vypadá to, že na světě nezůstala snad žádná dobrá duše. A pak se ani nedivím, že lidé, kteří tyhle slátaniny každý večer sledují nadávají, jak je tak dnešní svět strašný, za mého dětství... však to znáte. Další z dnešních "trendů" je mít na všechno názor. Pamatujete na ten strašný humbuk kolem Brexitu? Je to dva měsíce a ticho po pěšině. Každý se k tomu hned začal vyjadřovat jako vystudovaný politolog. ,,A co si myslíš o Brexitu?" ... no, sama nevím. Nemyslím si, že mám k tomu příslušné kompetence. Nechci se zapojit do nekončících internetových potyček, kde na sebe autoři příspěvků jen valí špínu. Nemám ani dost informací na to, abych mohla posoudit, jaké budou důsledky. Jenže když nemáte názor, hned se na vás dívají jako na zaostalého blbečka, co snad nemá doma internet a nesleduje zprávy nebo co... Pomalu každý, kdo umí mluvit, číst a psát, se vyjadřuje k uprchlické krizi. Netvrdím, že to není problém, ale lidé, kteří jsou schopní do jakéhokoliv tématu namontovat uprchlíky a svoje rasistický komentáře, jsou nejhorší. A co když hned nechci vyvraždit všechny Araby? Je ze mně sluníčkář, co si je chce nastěhovat domů.

Asi je to všechno v lidech. V tom, jak se k sobě chovají. Když jsem byla v Maďarsku, všichni se k nám, jako k turistům a hlavně cizincům, chovali mile a příjemně. Když jsme něco nevěděli, vysvětlili nám to a domluva byla na dobré úrovni. Na cestě zpátky do Čech jsme se zastavili na benzínce pro kafe. Byl tam automat, na kterém byly napsané instrukce, ale nikde nebyly kelímky. Ženská za pokladnou na nás hned vyjela ,,To si musíte o kelímky říct na pokladně!" a ,,Musíte nejdřív zaplatit u pokladny a pak si natočit kafe!" ... Aha, asi tam chodím dvakrát denně abych to věděla, že? Pokud jde o dobrý dojem, tady se nezadařilo. Taková blbost a jak vám to dokáže zkazit den. Stejně jako zjištění, že člověk, o kterém jste si mysleli, že jednou může být právoplatný člen vaší rodiny, je strašný debil a může si za to sám.

Já nejsem ničím vyjímečná. Přijdu si jako tuctová holka - nejde mi matika, ráda nakupuju, miluju zvířata a poslouchání hudby, ječím, když na mně sedá vosa. Nemám zvláštní talenty ani nadání. Neudělám díru do světa. Nezměním ho k lepšímu, i když bych chtěla. Chci lidem pomáhat, ale nechci si nabít hubu. Což se ale nejspíš stane. Chci dělat pro sebe i pro ostatní to nejlepší. Chci být užitečná. Když už na tom světě jsem, chci, aby to stálo za to. Nejen pro mně. Ale i pro další lidi, se kterými chodíme po stejné zemi. Nemusíme stavět školy v Africe ani skládat básně o neštěstí, stačí, když občas někomu pomůžeme. My jsme ti, kdo tvoří budoucnost a nemůžeme přece dopustit, aby byl svět kvůli lidské hlouposti a sobeckosti ještě horším místem k životu.

'zobrazeno' není konec světa

2. srpna 2016 v 21:07 | Heaven
Že má komunikace srz internet svoje výhody, o tom není pochyb. Nejen, že méně otevřenější lidé najdou nové kamarády, ale i udržování kontaktů je neméně důležitou součástí. Preferujete komunikaci z očí do očí nebo raději posíláte zprávy?

Kolikrát jsem četla příspěvky na blogu nebo Facebooku o tom, jak jí nepíše už půl hodiny, ale stejně je online, jak napsat, kdy napsat, co napsat... Člověk je občas nejistý pokud jde o komunikaci s někým, kdo se mu líbí. 'Zobrazeno' - neoblíbené slovíčko všech, co používají Messenger - může svítit jako varovný majáček. Přečetl si to, ale neodepisuje? Ignoruje mě? Nechce se se mnou bavit, protože jsem trapná nebo...?

Katastrofické scénáře se v hlavách začínají utvářet téměr samovolně. dělat ale kvůli tomu unáhlené závěry je úplně zbytečné. Na jednu stranu, řekněte zamilovaný třináctiletý holce, ať si nedělá starosti, na druhou stranu, kdo z nás občas neodepsal, i když si zprávu přečetl. Třeba já, když si s někým píšu, dělám ještě spoustu dalších činností. V mezičase, kdy si zprávu přečtu a kdy odepíšu, promýšlím, co napíšu a jak dál rozvedu konverzaci... nebo na to časem zapomenu a odepíšu až za pár desítek minut... hodin... Stává se to. Třeba nevědomky. Možná by zrušení políčka 'zobrazeno' zachránilo pár vztahů (i když přehnaně žárlivý partner nevěstí nic dobrého).

Proto psaní neberu na stejnou váhu jako normální konverzaci. Když s někým mluvíte, ať už po telefonu nebo přímo tváří v tvář, slyšíte (a vidíte) jeho prvotní reakci. Nejsou mezi vámi hodiny a hodiny mlčení než druhá strana zareaguje. Můžete se klidně umět dobře přetvařovat, ale z lidských gest i obličeje se dá vyčíst více než jen ze slov. Možná bych tomu psaní nepřikládala tak velkou váhu a nenaháněla někoho jen proto, že na 'zobrazeno' se blbě kouká...

writing challenge - den druhý

9. července 2016 v 14:39 | Heaven

Postavit se strachu čelem

Tentokrát něco kratšího :)

Stála jsem na okraji bazénu a pozorovala jsem slunce odrážející se na průzračné modré hladině.

Mně horko nevadilo. Všichni se hned běželi zchladit do vody, ale mně stačilo zalézt si do stínu stromů.

Nesnášela jsem vodu. A ze všeho nejvíc jsem nesnášela koupání. Sledovala jsem kluky, jak si navzájem drží hlavy pod vodou. Copak nevědí, že voda může být stejně nebezpečná jako oheň? Lidé tento živel moc podceňují.

writing challenge - den první

5. července 2016 v 15:03 | Heaven

Místo, které miluješ

Postavy a události jsou vymyšlené, jen to místo souhlasí :)

,,A nezlob babičku s dědou!"
,,Neboj mami," uklidňovala jsem mamku, zatímco jsem od ní přebírala vodítko s naším pejskem Tobym. Toby nebyl rád, když zůstával doma beze mě. Nebyl pak ve své kůži. Byl to rok a půl starý, hyperaktivní bígl a v bytě rozkousal už všechno, co našel, botami počínaje, květinami konče. Na velké zahradě s novými vjemy bude určitě spokojený.
Zatímco jsem se loučila s mamkou, Toby se nenápadně přiblížil k mourovatému kocourovi Leovi ležícímu u křoví. Jakmile ho Leo spatřil, vyskočil na nohy, naježil se a začal syčet. Toby vystrašeně stáhnul uši a zacouval zpátky ke mně.
,,To je náš malej hlídač," poznamenala babička a klekla si k Tobymu, aby ho podrbala za ušima.

writing challenge

3. července 2016 v 11:47 | Heaven
nápis je vlastní tvorby
Mám rozpracovanou jednu osobní challenge a pouštím se do další, jasně, to přece dává smysl. Tato bude ale o něco kreativnější - tentokrát budu psát vlastní tvorbu na zadané téma. Krátké nebo delší příběhy, básničky a různé literární pokusy. Uvidíme, co se mi podaří a co ne. Challenge je na 30 dnů a chtěla bych ji splnit do konce prázdnin, což by nemusel být problém, protože letos budu mít docela dost času sama na sebe. Samozřejmě budu jednotlivé dny i zveřejňovat. Nebojte se, nebude to každý den, spíš tak jednou, maximálně dvakrát na týden.

Den první: Místo, které miluješ
Den druhý: Postavit se strachu čelem
Den třetí: Žánr, který jsi nikdy nepsal/a
Den čtvrtý: Pouze dialogy, prosím
Den pátý: Inspirováno oblíbenou písničkou
Den šestý: Kafe z druhé osoby
Den sedmý: Normální den tvé oblíbené filmové postavy
Dem osmý: Místo, které existuje pouze ve tvé mysli
Den devátý: Peklo
Den desátý: Interview
Den jedenáctý: Kousek z historie
Den dvanáctý: Tvá posedlost
Den třináctý: Místo, kde jsi vyrostl/a
Den čtrnáctý: Stylem tvého oblíbeného spisovatele
Den patnáctý: Život jde dál
Den šestnáctý: Jak se mohla událost ze včerejšího dne vyvinout jinak
Den sedmnáctý: Oceán
Den osmnáctý: Chuť tvého oblíbeného jídla
Den devatenáctý: Den náhody
Den dvacátý: Místo, které chceš navštívit
Den dvacátý první: Noc
Den dvacátý druhý: Stát u propasti
Den dvacátý třetí: Rande na slepo z první osoby
Den dvacátý čtvrtý: Město
Den dvacátý pátý: Báseň
Den dvacátý šestý: Něco, čeho jsi byl/a dnes svědkem
Den dvacátý sedmý: Inspirováno knihou, kterou čteš
Den dvacátý osmý: Vykrádání banky z druhé osoby
Den dvacátý devátý: Modrá obloha
Den třicátý: Konec

Challenge jsem nevymýšlela sama, převzala jsem si z blogu useless-fire.blog.cz. Tři zadání jsem trošku pozměnila, protože jsem jim buď nerozuměla (i přesto, že jsem marně zkoušela hledat, co znamenají, ale nic jednoznačného jsem nenašla) nebo mi přišli nesplnitelné (např. úryvek z knihy, kterou píšu - žádnou knihu nepíšu. Možná to byla výzva k tomu, abych začla...?)
Každopádně doufám, že se mi podaří něco smysluplného napsat. Některé dny jsou pro mně opravdu výzvou - no, proto to dělám. Pokud se chcete zapojit, dejte mi vědět, ráda se na vaše výtvory podívám :)

spokojený život

2. června 2016 v 17:20 | Heaven
Spokojený život znamená pro každého něco jinýho. Může to být člověk, který žije na druhé straně světa, ale stejně tak to může být váš soused. Spokojený ale ještě neznamená šťastný. Spokojená jsem, když se dobře najím, ale nezařídí mi to šťastný život. Za spokojenost považuju ten stav, kdy se na první pohled zdá, že nám nic nechybí, ale štěstí... to už je mnohem výše. Je to takové vnitřní naplnění, pocit, že nejsme úplně zbyteční a že náš život má nějaký smysl.

Jakožto společenští tvorové se neubráníme srovnávání s jinými lidmi - ať už se srovnáváme sami a nebo nás srovnává někdo třetí. Když někdo pronese něco na způsob co si tady stěžuješ na blbosti, podívej se na děti v Africe, mám chuť po něm něco hodit. Může to vypadat, že se jeden trápí víc než druhý, ale to přece neznamená, že ten druhý taky nemá svoje problémy a mohou ho zatěžovat stejně tak. Šťastný život není jen o majetku. Kdo má hodně peněz, může být stejně tak nešťastný jako chudý a naopak.

happy, quote, and someone image

Všechno je to o prioritách. Pro mě šťastný život nejsou peníze, nejnovější mobil a skříň plná oblečení. Ani 100 liků na profilovce ani 1000 návštěv blog za den. Mnohem víc mi záleží na tom, co znamenám pro lidi, které mám ráda a pro koho jsem důležitá. Když budu mít hodně peněz, budu žít spokojený život. Když budu mít kolem sebe ty správné lidi, budu šťastná. Nevím, co ze mě bude za pár let. Nějak si svoji budoucnost maluju, že kdo ví? To je na tom zajímavé. A možná i trochu děsivé. K čemu by mi bylo bohatství? Kdybych měla všechno, za čím bych v životě šla? Tak je to se vším. Máme větší radost z toho, co si vybudujeme sami než z toho, co je nám podtrčeno pod nos.

minulé životy

26. května 2016 v 17:25 | Heaven
Nikdy jsem nebyla nábožensky založená. Náboženství se odvíjí především od prostředí a rodiny, ve které vyrůstáte. I přes to, že nejsem křesťan nebo vyznavač jiného náboženství, mám občas pocit, že musí být na tomto světě něco... jiného. Nevěřím tomu, že narodit se, prožít život, vychovat děti a umřít je všechno, co nás čeká.

Dneska jsme měli na Občance zase filozofickou debatu... tentokrát na optimistické téma strach ze smrti. (Potom proč jsme z tý školy tak zničení.) Co přijde potom? Nebe, peklo, reinkarnace...? Nevím, v co přesně věřím, ale mám za to, že něco je. Nějaká vyšší síla, která nás chrání, dohlíží nad námi a posouvá život dál a že se nic neděje jen tak náhodou. Podle mého názoru není smrt konec. Co bude dál... to je asi jedna z největších záhad.

dark soul black blackened image

Když navštívím nějaké nové místo, občas mám pocit, jako bych tu už byla. Přijde mi známé a neumím to vysvětlit. Řekla bych klasické dejá vu. Bere se to jako samozřejmost, ale mně přijde hrozně zvláštní to, že každý žije jen jednou. A taky nefér, že někdo žije krátce a jiný o dost déle. Dává mi větší smysl myšlenka, že už jsem kdysi dávno, třeba ve starověkém Římě, někdy žila a občas se mi ta vzpomínka promítne. Možná, že duše má nějakou schopnost přeskočit do jiného těla. Někdy mám pocit, že moje mysl sahá mnohem dál než do roku 1997 a že už jsem musela existovat dříve.

Dobrá, už mi připadám, že plácám moc velký kraviny. Raději se jdu trochu přichystat na zítřek. Vstávám ve 4:00 a vyrážím se třídou do Berlína... snad někde při procházce městem neusnu :D

,,Je to na internetu, musí to být pravda!"

17. května 2016 v 21:53 | Heaven
Téma týdne se mi po delší době zalíbilo, proto jsem se opět rozhodla přispět svých dílem... zamyšleník... zkrátka článkem.

Z různých zdrojů jsem nesčetněkrát slyšela podobnou hlášku. O něčem vedete debatu a on se vytasí s argumentem ,,Ale to psali na internetu!" Zvláštní je, že to většinou prohlásí lidé staršího věku, pro které byl před pár lety počítač ještě španělská vesnice. To samé se dělo před pár desetiletími s televizí. ,,Říkali to v televizi, musí to být pravda!" Spoustu lidí už se přesunulo na nové médium, stále se jsou tací, kteří věří všem polopravdám, které jim nakecají jisté Televizní noviny. Ale musím říct, že moje babička stále používá ,,Ale psali to v Blesku!"... to už jsou lepší ty Televizní noviny.

Když si to tak vezemte, televizní pořady procházejí přes jistý filtr. Zaměstnanci televize si vybírají, co chtějí vysílat a o čem chtějí informovat podle toho, na jakou sortu lidí chtějí působit. Není zde tak velká pravděpodobnost, že by nějaký úplný blud pronikl na televizní obrazovky až do obýváku průměrné rodiny. Na internetu si každý může napsat cokoliv, co bude chtít. Proto není úplně nejlepší věřit blogům. Nechci střílet do vlastních řad a už vůbec nechci tvrdit, že blogeři jsou lháři, ale přeci jenom - jsme jen amatéři, proto není nejlepší psát o tématu, kterému úplně nezorumíme, zvlášť když se to týká různých závažných věcích, třeba polititky.

touch, grunge, and rebel image

Podobné téma probíráme i ve škole na jednom předmětu v semináři. Zabýváme se tam různými aktuálními problémy, nedávno jsme dělali nástěnku na téma migrační krize (za což jsme byli nařčeni jednou učitelkou, že jsme příliš velký sluníčkáři, přitom jsme se snažili dát ostatním objektivní informace... no jo, to je tak, když se někdo moc dívá na zprávy a rozčiluje se ,,jak je to všechno špatný"). Teď se zabýváme problémem ruské propagandy a bavili jsme se o tom, jak nenaletět různým zprávám. Stalo se něco strašně šokujícího, o čem píše pouze jedna stránka a nikdo jiný se o tom nezmiňuje? Není to trochu... divné?

Máme kolem sebe strašně moc informačních kanálů, kterými se na nás valí neuvěřitelné množství informací, které nejsme schopni zpracovat. Na internetu se objevují tisíce zpravodajských serverů a každý může tvrdit něco malinko jiného. Důležité je se nad tím zastavit, přemýšlet a pokud se nám zdá ta informace něčím podezřelá, hledat dál. Lidé, kteří věří všemu, jsou strašně snadno zmanipulovatelní a to není vůbec dobré. Máme mozek a musíme ho umět používat - nejenom tím, že zprávy zpracováváme, ale také nad němi přemýšlíme.


život s osmáky degu

30. dubna 2016 v 17:28 | Heaven
Život s domácími mazlíčky stojí za to, ať to jsou koně, psi a nebo hlodavci. Nevím, čí to byl nápad, ale už roky chováme doma osmáky degu. Jednou jsme měli i samečka a mláďata, jinak ale máme samičí skupinky. Chovali jsme i větší smečky až o 6 myškách, ale postupně jich ubývalo a dneska máme jen dvojici sestřiček. Jmenují se Tatranka a Kokoska. Tatranka je více společenská a drzá a Kokoska je spíše zdrženlivá, ale když je rozjede, je s ní taky sranda. Ne nadarmo se říká, že osmáci patří k nejchytřejším hlodavcům. Dokáží používat i jednoduché nástroje nebo se dají vycvičit na zavolání, což jsem zatím nevyzkoumala, každopádně jsou velmi bystré a mají výbornou paměť.

Někdo se právě probudil :D

Osmáci jsou společenská zvířata. Pokud žije osmák sám, bude brzy nešťastný a mnohem přítulnější než osmák ze skupiny, protože potřebuje kontakt. Proto je dobré, aby měl kamaráda. Občas na sebe ječí, ale to je normální, pokud se zrovna hádají o místo v pelechu nebo o jídlo. Osmáci milují probíhačky, místa, kde se mohou schovat, kolotoče a různé další vychytávky. V průběhu dne jsou sice aktivní, ale pokud se kolem nich nic neděje, pravděpodobně budou spát dokud je někdo nevyruší.

aby se lépe vstávalo

22. února 2016 v 17:58 | Heaven
Znám - a upřímě nechápu - lidi, kteří si nastavují ráno budíky na každých 5 minut a to i hodinu před tím, než mají doopravdy vstát. Zaprvé bych byla už od půl šesté jsem napůl vzhůru a další hodinu by mě v hlavě tlačila myšlenka na to, že musím vstát a co vše mě dnes čeká za povinnosti. Zadruhé bych mohla ještě v klidu hodinku snít a nevědět o světě. Zatřetí bych zřejmě neměla ani kapku vůle.

Každopádně brzké ranní vstávání známé všichni a málokdo ho snáší dobře. Mám pár tipů, jak ho lépe zvládnout. Doufám, že to donutí vstát i toho nejlínějšího lenocha.

• Vstaňte pokud možno hned po budíku. Čím déle se budete válet, tím je větší pravděpodobnost, že se budete dál válet a nedejbože usnete. Já vím, že ležet ve vyhřátém pelíšku je boží, ale právě ten čas skončil, je mi líto...
• Připravte si oblečení už předchozí večer. Uvidíte, že otravná povinnost hrabat 20 minut ve skříni odpadne. Nebudete se muset rozčilovat, že nemáte druhou ponožku a hned vám bude lépe na světě.
• Zacvičte si. Tedy, nemusí to být nutně běhání kolem domu nebo něco jiného a drastického, ale obyčejné protažení svalů bezvadně pomáhá.
• Vypijte něco. Nejlépe sklenici vody.
• Snězte snídani. Nejlepší způsob, jak nastartovat mozek a vlastně celý organismus. Ovoce a zelenina jsou nejideálnější, ale v podstatě jakákoliv snídaně už je dobrý začátek dne.
• Spěte tolik, kolik potřebujete. Někdo potřebuje spát 8 hodin, jinému stačí 6. Vím, že některé chytré, "věděcké" články říkají, že podle věku máte spát tolik a tolik hodin, ale já si myslím, že by to mělo být podle potřeby člověka. Já spím v průměru 7 hodin a pokud spím déle, už se mi nechce moc vstávat...
• Pusťte si nakopávají hudbu. Pokud vám to tedy spolubydlící dovolí, že.



domov

11. února 2016 v 17:04 | Heaven
Domov - to není jenom místo, kde momentálně žijeme, ale především místo, kam se rádi vracíme. Místo, kde budeme hledat bezpečí a ochranu před okolním světem. Nemám svůj domov spojený jen s místem, ale také s lidmi. S rodinou především. Hlavně v případě, pokud mluvíme o bytě, kde žijeme. Když jsem dlouho pryč, stačí takových 5 dní, můžu být sebešťastnější, ale stejně se mi časem začne svým způsobem stýskat po starém známém domově. Zkrátka se pokaždé těším domů. A jsou to každodenní zvuky z ulice, způsob, jakým při západu slunce dopadají paprsky na protější budovu a vypalují mi zorničky,... různý obyčejný věci, kterých si ani nevšimnete, dokud nejste pryč.

book, easel, and jk rowling image home and quote imageDaria, quote, and home image

Je mi líto všech, kteří to takto nemají, ať už je to způsobeno špatnými vztahy v rodině nebo něčím jiným. Nedokážu si představit, že bych se po těžkém dnu neměla kam vrátit. A nebo nechtěla. Každý si zaslouží plnohodnotný domov. K místu, které nebude jen hezké, ale ke kterému bude mít i citový vztah, který nevznikne přes noc. Jakotžo z větší části introvertní člověk jsem na své prostředí dost vázaná. Jasně že nemůžu být doma pořád a občas je dobré někam vypadnout, ale to, kam se vracím, je pro mě důležitější než to, kam jedu. Mám ráda svůj domov, i když jako město má své, občas dost podstatné, nedostatky.

baví vás žít?

4. února 2016 v 17:45 | Heaven
Zase nemám o čem psát a koukám, že nemám o čem psát a téma týdne se jeví jako docela přijatelné.

Žijeme jen jednou. Možná to zní trošku jako klišé, ale je jedná se o pravdivou frázi. Společnost nám sice diktuje, až už více nebo méně, jak máme žít, ale v podstatě se můžeme sami svobodně rozhodovat. Před 30 lety bychom takovou volnost ještě neměli. Ale jelikož jsem to já a ani nikdo z mých vrstevníků nezažili, těžko to můžeme porovnávat. Kdekdo naříká, jak ho společnost nutí do různých věcí, který nechce dělat, omezuje ho svými pravidly, což je na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu - je tu obrovská svoboda v tom, že když něco nechcete dělat, můžete od toho úplně dát ruce pryč. Nelíbí se ti, že po tobě škola žádá, že tam musíš chodit nebo se dokonce učit? Můžeš jít pryč - pokud nejsi na základce. Jak už to tak ale bývá, vše má své následky.

fight and quote imagesmile, success, and quote imageindividuality, johnny depp, and quote image

Měli bychom žít tak, jak nejlépe umíme. Proč se trápit ve škole, která nám ve výsledku stejně k ničemu nebude? Proč trávit čas s lidmi, kteří se jen přetvařují? Proč dělat něco, o čem více, že to nemá žádný smysl? Vždycky můžete začít znovu. Občas, když tak přemýšlím, si říkám, že bych to všechno klidně vymazala, začala znova a všechno bych dělala lépe. Jenže to nejde. Když nemáte zkušenosti a nevíte, do čeho jdete, stejně se spálíte. Protože žádný učený z nebe nespadl. A tak nám nezbývá nic jiného než se poučit v (nejlépe) vlastních chyb a příště to udělat lépe.

Žijme svůj život podle sebe. Pro někoho znamená dobře strávený víkend to, že se opije do němoty v hospodě, jiný zůstane doma a uspořádá filmový maratón. A co na tom, že vám random člověk řekně, že je to špatně. Nikdo přece objektivně neposoudí a nezhodnotí vás život, protože ho nežije. Každý žijeme jen tak svůj, každý máme jiný potřeby, zájmy a schopnosti a někdy mě opravdu dostává, že to lidi nemůžou (a nebo nechtějí) pochopit. Pokaždé se setkáme s někým, kdo má na věc jiný názor a jiný zkušenosti, tak proč to mít někomu za zlé? Zkrátka si myslím, že je důležité žít tak, aby to bavilo nás. Žijeme pro sebe a ne pro druhé.

mám ráda český jazyk

1. února 2016 v 13:24 | Heaven
O používání angličtiny v blogosféře se už dlouho vedou nekonečné diskuze. Jestli ano, jestli ne a proč... Vyvoláním takové diskuze si někdo žádá o pořádný malér, protože na tomto tématu se lidi jen tak neshodnou.

Mám ráda český jazyk jako takový. Líbí se mi naše řeč. Možná je to tím, že se jedná o moji mateřštinu a žádný jiný jazyk lépe neovládám. Lbí se mi, jak můžete vytvářet různá složená slova, přeřeky se stávají kouzelnými a nezapomanutelnými hláškami a vůbec - zní mi dobře. Spoustu lidí tvrdí, že čeština patří k nejtěžším jazykům světa. Určitě je těžká, to ano. Jen si vezměte, kolik musíte zohlednit věcí, než vůbec vyslovíte nějaké podstatné jméno - rod, číslo, pád, vzor. Nám, rodilým čechům, to přijde samozřejmé a neuvažujeme nad tím. Ale lidé, kteří se učí češky, s tím musí mít opravdu problémy. Od začátku školního roku se učím latinu, která má podobný systém. 6 pádů a různé vzory. Nedokážu si představit, že bych se někdy naučila latinsky tak dobře, abych dokázala bez dvouminutového přemýšlení vybrat správnou koncovku. Ale to je stejně k ničemu, protože latinsky se nikde nedomluvíte. Bez toho, abychom uměli všechny jazyky na světě nedokážeme objektivně posoudit, který jazyk je nejtěžší. Někomu může připadat těžká němčina, jiný ji má v malíku...


Žijeme v globalizovaném světě, kde je vše propojené. Bez minimální znalosti alespoň nějakého cizího jazyka budete mít problém. Především angličtina je objevuje úplně všude. Argument "Jsi Čech, piš česky!" mi nedává vůbec smysl. Proč bych měla? Umím jinou řečí, tak si jí budu psát. Nechápu, proč by v tom měl být problém. Nežijeme přece za železnou oponou, kde všechno ze západu bylo špatné. Je to svobodné rozhodnutí každého, jestli bude angličtinu používat na svém blogu v nadpisech nebo rubrikách. Mě se to líbí, proto to tak dělám - teď mám na mysli rubriky. Angličtinu do nadpisů přidávám jenom tehdy, jedná-li se o citát nebo úryvek z písničky nebo něco, co by v mé rodné řeči nevyznělo tak dobře. Jinak ale volím raději (trefné) nadpisy v češtině. Není důvod se kvůli odlišnému názoru do někoho navážet.

Před nějakou dobou jsem se dívala na video z koncertu Katy Perry v České Republice, kde pozvala jednu fanynku na pódium a mimo jiné se jí ptala, jak se česky řekne selfie. No... selfie. Pro spoustu věcí nemáme české pojmenování (například v polsku jim říkají samojebki, což mi přijde velmi trefné). Naštěstí tu byli před stopadesáti lety národní obrozenci, bez kterých bychom dnes jinak mluvili německy. Jenže doba se trochu změnila. Žádný stát nás neutlačuje (zatím) a můžeme se svobodně stěhovat kam se nám zlíbí. Co by na to řekli národní obrozenci...? Nic. Jsou mrtví!

Jak už jsem řekla, nevadí mi, když někdo píše anglické, německé, francouzské nebo jakékoliv jiné nápisy, ale nesmí to být zpatlaniny. Chápu, nikdo není neomylný, ale pokud si na angličtinu nevěříte, zůstaňte u mateřského jazyka. Alespoň se vyhnete ostudě.

jako v korzetu

16. ledna 2016 v 19:52 | Heaven
Ke konci pololetí by se dalo hovořit o dobře, která nás nutí být jako v korzetu. Takové období je vždycky neskutečně omezující. Vzhledem k tomu, že ještě chodím na jízdy a jednou týdně na testy do autoškoly, poté, co přijdu domů mi nezbývá moc času se pobavit nebo věnovat se svým zájmům. Dnešní den (sobotu) jsem kupříkladu trávila počítáním příkladů z matematiky, protože v pondělí mě čeká čtvrtletka, kterou nechci zkazit. Bezvadný ne? A to nemám všechno hotový. Navíc se zítra potřebuju dát do prezentace na němčinu, z čehož mám docela strach, protože mluvení německy mě straší v mých nejhorších snech... To jsem ale trošku odbočila.

grunge, outline, and art image

Buďme rádi, že žijeme v této době. Na jednu stranu máme techniku, nejchytřejší vychytávky, teplou vodu a tak dále, za které můžeme být neskonale vděční, i když nám to přijde jako normální věc. Odlišovat se v dnešní době není takový problém. S tím, co dnes lze pokládat jen za jakousi roztomilou podivnost byste před pár stoletími, možná dokonce před pár lety, byli povážováni za velmi zvláštního člověka. Takže máte nějakou zvláštní zálibu, najdete si kamarády na internetu, poklábosíte, dáte sraz a život jde dál. Ale větší odlišnosti už nejsou tolik tolerované. Ty nemáš mobil? Ty vole, kde žiješ?!...

To, v jaké kultuře a především v jaké době vyrůstáte a žijete, neovlivníte. Každá kultura vyžaduje jiné zvyky. Naše společnost nám prostě přikazuje, co kdy a jak dělat. Do školy se chodí v šesti nebo s sedmi, kdy prvního kluka/holku, kdy se vdát/oženit, kdy mít první, druhý, třetí dítě a čtvrtý už vůbec ne... Když se na to tak podívám, spoustu lidí žije stejně jako ti ostatní. Potom jsou tu ti "buřiči", kteří prostě budou dělat úplný opak jen aby dokázali, že jsou chytřejší a lepší. Special snowflake syndome. Lidé jsou společností tvorové (tím myslím i introverty). Budou se houfovat a nikdo s tím nic neudělá. Budou do nekonečně vytvářet společenství, pravidla, příkazy a zákazy. Bylo by lepší kdyby to tak nebylo? Kdyby byl každý vlk samotář a každý si kopal za vlastní tým? Nemyslím si. Jen si vezměme, kolik věcí by bez lidské spolupráce nevzniklo. Bohužel lidé nejsou ty vyjímečné sněhové vločky.

navždy

14. ledna 2016 v 15:59 | Heaven
Žijeme si svým životem a až když se něco opravdu zlého stane, zastavíme se a zamyslíme se. Vím, že se může stát nehoda a zítra už tu nemusím být. Nepřemýšlíme nad tím tak usilovně dokud se to opravdu nestane. Lidé přicházejí a odcházejí. Některých si snad ani nevšimneme. Až když jsou pryč, dojde nám, jak ten čas byl vzácný.

Bohužel i naši oblíbení herci a zpěváci jednou dojdou do věku, kdy odejdou. Je to vážně smutné, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Jen jejich tvorba a práce může žít navždy. Vždycky, když se takovou zprávu dozvím, na chvíli tomu nemůžu uvěřit. A někdy ještě dlouho. Dneska na sociálních sítí běhá jedna zpráva za druhou o smrti Alana Rickamana, kterého jistě všichni znáte ze série Harry Potter nebo Lásky Nebeské. A před pár dny svět obletěla zpráva o smrti zpěváka Davida Bowieho, kterého také určitě budete znát. Jak je to možné, dvě takové hvězdy hned po sobě? A ještě horší otázka - kdo přijde příště?

Nevím přesně, co jsem tímto článkem chtěla říct. Asi to, že smrtí nemusí všechno končit. Jejich tvorba zůstane v našich pamětích navždy.

novoroční předsevzetí

1. ledna 2016 v 16:10 | Heaven
Téma, ke kterému máme snad každý co říct. Dávali jste si někdy novoroční předsevzetí? Vsadím se, že většina z vás řekne, že ano. Zvládli jste ho (nebo více) dodržet? Nebo alespoň z části? Nebo prostě necháváte věcím volný průběh?

Abych pravdu řekla, nikdy jsem okolo novoročních předsevzetí moc nevyšilovala. Ani si nepamatuju, že bych si kdy nějaké závazné předsevzetí dávala. Minulý rok jsem začala na začátku ledna zase chodit do posilovny cvičit... Mamka se ptala, jestli to bylo novoroční předsevzetí, ale nebylo. Prostě jsem se tam rozhodla. Vydrželo mi to dva měsíce a pak jsem s tím (zase) sekla. Jednou jsem nemohla kvůli rýmě, pak kvůli škole a tak dále.

2016 image

Znáte ty klasické předsevzetí typu: začnu cvičit, přestanu se tolik cpát, přestanu kouřit, budu víc číst... Jo, proč ne. Někdy si lidé nastavují laťku až moc vysoko. Přečíst 20 knih za rok když jste předtím sotva vzali časopis do ruky? To nedělá dobrotu. Vidíte před sebou odbrovský kopec, na který musíte vylézt i když jste předtím po kopcích vůbec nechodili. Vyděsí vás to a raději to vzdáte. Proto je lepší nastavit si menší cíle. Nechci nikoho podceňovat, třeba to vyjde. Zároveň je díky novoročním předsevzetím vyvíjet obrovský tlak. ,,Musím něco změnit". Z toho dovůdu si také letos nebudu dávat žádné předsevzetí. Nepotřebuju nic extra změnit. Jsem docela spokojená.

Na druhou stranu - nový rok je určitým mezníkem a příležitostí něco změnit. Nemusí to nutně znamenat, že dosavadní zvyky odhodíte za hlavu, odstěhujete se na druhou stranu Země a zapomente na staré přátele. Možná jen něco malého. Nejdřív si slezeme pár kopců v okolí než se vydáme na Mount Everest. Když skutečně toužíte po změně, jděte do toho naplno. Vykašlete se na stará "novoroční předsevzetí", která vám nikdy předtím nevyšla a zkuste to po svém, úplně novým způsobem. Zkuste se nějak namotivovat. Tak, aby vás bavilo své cíle plnit a je kvůli tomu, že jste si to prvního ledna v noci s pár sklenicemi alkoholu v krvi, zadali. Pamatujte, děláte to jen a jen pro sebe :)

co mě rozčiluje na blozích

26. prosince 2015 v 10:26 | Heaven
Už se vám stalo, že jste narazili na blog, nad jehož obsahem a/nebo vzhledem jste jen nevěřícně kroutili hlavou? Při takovém množství blogů (a nejen na této doméně) je to docela dost možné. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, nechci nikoho pohoršovat nebo se nikoho dotknout, je to jen výčet věcí, které mě od blogů odrazují...

gramatické chyby
Netvrdím, že každý, kdo si založí blog, musí být chodícími Pravidly českého pravopisu. Všichni se pleteme, někteří více, někteří méně, ale dělat chyby ve vyjmenovaných slovech, velkých písmenech a podobných věcech, které se učí na prvním stupni základní školy, je katastrofa. Tohle mě odrazuje snad ze všeho nejvíce.

harry potter, avada kedavra, and keyboard image

kolotočářský vzhled
Když se podívám na některé blogy, připomene mi to tu pohádku Jak pejsek s kočičkou vařili dort. ,,Dáme tam to nejlepší - přece nemůže vzniknout nic špatného!". Někdo zjistí, že se dá na blogu nastavit libovolné pozadí, barevné, vzorované a už to jede. Tohle jsem taky zkoušela, ale tenkrát mi bylo asi 10. Znepokojuje mě, když vidím blog dospělého blogera, kde je v kombinaci žlutá, fialová, modrá, růžová, červená, bliká na mně trilion gifů z menu, písmo nejde přečíst... Hrůza. Další důvod zmáčknout červený křížek v rohu obrazovky.

slzavé údolí náctileté duše
Nebuďme až takoví pokrytci a podívejme se sami na sebe. Byla vaše puberta jednoduchá? Asi úplně, že? Spoustě teenagerů není do zpěvu, jenže... Co je moc, to je příliš. Ráda zkoumám nové blogy a sem tam narazím na blogerka (spíše blogerku), jehož blog je plný černé barvy, depresivním obrázků, témat jako je řezání, sebevražda, nenaplněná láska a podobně. Tvrdí o sobě, jak jsou hrozně nepochopení, osamělé a přitom jde o pitomost, které jenom nafoukli do obrovských rozměrů a ještě se v tom šťourají. Mám takové podezření, že jde v mnoha případech jen o pózu a snahu zaujmnout. Nikdy není tak špatně aby nemohlo být ještě hůř.

rychlovašky
Na fenomén Youtube jistě nemusím upozorňovat. Kdokoliv, kdo má mobil s kamerou (tz. každý) může cokoliv natáčet. Děti jsou ve stopách svých idolů a snaží se je napodobovat. Na blogu je to velmi podobné. Jasně, každý nějak začínal. Trvá moc a moc dlouho, než najdete nějaký svůj styl, který vám vyhovuje. Ale myslet si, že napíšete 10 tagů, deník o tom, co jste dneska dělali ve škole a jednořádkový názor na světově známý film a bude z vás hvězda - ne. U blogů, které čtu, hledám něco originálního, jedinečného, něco, kvůli čemu tam budu chodit a ne něco, co už jsem viděla stokrát jinak. Smutný je také fakt, že tyto blogy skutečně někdo žere. Dobrá, každý máme jiné nároky.

coffee, nails, and laptop image

všeználci
Všechno znám, všude jsem byl dvakrát a od všeho mám klíče. Ani ne tak ze článků jako spíše z diskuzí a rozhovorů s ostatními blogery to skutečně vyzní. Povýšenost a arogance - děsivá kombinace, že jo? Co mi strašně vadí je postoj ,,Já jsem starší, já jsem lepší." Když vás někdo, kdo je o tři roky starší osloví "slečno" nebo "mladá dámo", máte chuť mu virtuálně vrazit pěstí. Nedejbože když máte ve svém článku či komentáři překlep - to je jako mávat před býkem červeným ručníkem. Okamžitě se do vás pustí. Raději se do žádné diskuze s takovým člověkem, protože vám to akorát zkazí den.

ti, co blogují jen na efekt
Už jste sylšeli o tom, že blogování je populární? Ne? A z jakýho jste století?... Možná se trochu podobají již zmíněným rychlokvaškám, ale v něčem se liší. Ti, co blogují jak se říká na efekt to nedělají proto, že by je to snad bavilo, ale aby vypadali dobře, aby je někdo uznával, dychtí po vysoké návštěvnosti a vysokém počtu komentářů a vybírají si kontroverzní témata aby zaujali co nejvíce lidí, případně se dostali na titulku. Hlavně, aby měli slávu a uznání... Nesnažte se někomu takovému vysvětlit, že je to k ničemu, protože to nemá cenu. Raději ruce pryč.

A co štve vás?
 
 

Reklama