Deník

kdo přežije - berounsko

5. června 2015 v 17:39 | Heaven
Tak už jsem zpátky doma. Slibovala jsem, že napíšu až v sobotu, ale přijela jsem kolem jedné hodiny, takže jsem se už stačila dát do kupy a odpočinout si. Řeknu vám, že to bylo docela náročné. Ale užila jsem si to. Nebudu popisovat do detailů jednotlivé dny a kde jsme všude byli, to by vydalo na román, ale tak stručně shrnu, co se dělo.

Nedivte se, že sem nepřidám žádné fotky - žádné nemám, nefotila jsem. Ubytování vypadalo tak, jak jsem předpokládala. Závěs v koupelničce byl sice plesnivý, ale to se dalo přežít. Taky jsme měly "druhé" patro, kam jsme si nastěhovaly ještě jednu matraci a spaly jsme tam všechny. Popravdě, čekala jsem, jaká bude zima, takže jsem si vzala troje dlouhé kalhoty, z nichž jedny se dají "převést" na kraťasy... a ono bylo horko. Vážně příšerný. Nejhorší bylo pondělí. Ze začátku zima, potom pršelo a zbytek dne příšerný vedro, zvlášť když jdete po louce, kde na vás pere slunce. Logicky jsem se trochu připálila, ale nebylo to tak hrozné. Další dny už jsem se samozřejmě namazala, protože mám kůži jako mlíko a velice snadno se spálím. Dokonce jsem se i opálila - pozor, já se opálila! To se moc často nestává. Výlety nebyly tak špatné, jen to byla občas pěkná zabíračka. Hlavně jsem už dva nebo tři dny příšerně unavená, protože chodíme spát mezi 11-12 hodinou a vstáváme nejdéle v 7. Když si to spočítáte, vyjde vám celkem dost hodin na kvalitní odpočinek, ale faktem je, že když máte v nohách až 20 kilometrů, je to něco jiného než když "jen" chodíte do školy.

Ale já osobně musím říct, že jsem si to užila. Paní z jídelny byla v pohodě a ohledně jídla jsem se s ní v pohodě domluvila. Bylo to vlastně jako prodloužený školní výlet s dalšími třídami z našeho ročníku. Faktem ale je, že my jsme mnohem lepší kolektiv než oni. Asi je to prostě tím, že jsme spolu skoro 6 let a oni zatím jen 2 roky. Říkal to i jeden kluk z céčka a myslím, že má pravdu. Ale přiznejme si to, na výletech/exkurzích je to trochu jiné než ve třídě. Tam totiž skutečně máte možnost poznat, jací ti lidé jsou. Bylo to fajn, ale jsem ráda, že jsem doma :)

hurá na exkurzi

30. května 2015 v 17:17 | Heaven
Už jsem se v některém z předchozích článků zmiňovala o tom, že jedu na exkurzi - takže tady od 31.5. do 5.6. nebudu. Odjíždím v neděli odpoledne, což je fajn, alespoň jsme si mohli předtím všichni vesměs odpočinout. Jedeme do Řevnic, což vám asi nic moc neřekne - je to na Berounsku. Každopádně cesta autobusem bude trvat okolo 3 hodin, pokud nás cestou nepotká krupobití, bouře, vítr, bouračka nebo jiný neštěstí. Nejede jen naše třída, ale i další dva třídy z našeho ročníku. Ale jich je dohromady asi 38 a nás 26, takže se vejdeme do jednoho autobusu. Kdyžak někdo bude celou dobu stát :D (když tak přemýšlím nad naší školou, tak se to i klidně může stát)

Untitled
no koho by to napadlo :D
(z weheartit)

Dívala jsem se na stránky té cestovní kanceláře na obytování a vypadá to vážně pěkně. Ne žádný hotel, ani penzion, to bychom se asi nedoplatili, ale na "chatky letního typu" to vypadá úžasně. Čekala jsem zavšivenou kulničku na dříví a společnou umývárnu, ale zdá se, že má každá chatičky (pro 4 nebo 5 lidí) vlastní koupelnu a zavedenou elektřinu :) Samozřejmě si beru spacák, protože se mi nechce dávat vlastní povlečení na deky, o kterých ani nevím, v jakém jsou stavu. Další super věc je, že jako člověk s bezlepkovou dietou si musím brát všechno jídlo sebou. Pečivo hlavně. Sice budou vařit teplé večeře a já už znám dopředu jídelníček, abych si mohla vzít příslušné jídlo sebou, ale pečivo je snad základ. Tak třeba si musím vzít balenou šunku a salám, abych ji měla co na svačinu a dám si to do kuchyně do lednice. Dějepisářka říkala, že "tam možná nějaká lednice je". Co to je za kuchyň, když tam "možná nějaká lednice je"? Dobrá, raději nad tím nebudu moc přemýšlet. Stejně to spíš bude stylem "tady máš jídlo abys neumřel hlady" a nazdar. A jestli se ptáte, jestli platím méně, protože si to jídlo dovezu, tak ne, neplatím.

V pátek přijedu kolem oběda, ale dám zřejmě vědět až v sobotu, až se dám trochu do pucu, protože myslím, že mě to chození a výletování patřišně unaví :)

někdy chcete prostě... zmizet

24. května 2015 v 14:30 | Heaven
Když jsem byla mladší, nějakých 13, 14 let, byla jsem prostě typický puberťák, který hází ksichty na rodiče, odmlouvá, nic nechce dělat, všichni jsou pitomci a tak dále. Vyrostla jsem a zmoudřela a uvědomila jsem si, že tohle vlastně nikam nevede a už taková zkrátka nejsem. Nevím, zda za moji dnešní blbou náladu mohlo velmi špatně načasované probuzení, špatná část měsíce a nebo obojí dohromady.

Všechno mně štvalo už od rána. V takových chvílích mně dokáže vytočit i naprostá prkotina, jako že doma nemáme mléko nebo že sousedka začala vysávat a já neslyším ani vlastní myšlenky. (Nebo je to v tomto případě dobře?) Máte chuť se zavřít před celých světem ve svým pokoji a čekat, než to bude dobrý. Nakonec, nic jinýho vám nezbývá.
Máte chuť zmizet.

Někdy mně zkrátka vytáčí prostředí, ve kterém žiju. Zvuky z ulice, lidi ze sousedství, lidi ze školy, rodiče, kamarádi, všechno mně vytáčí. Prostě toho mám dost. Jednou za čas taková vlna přijde a pak mám chuť zmizet. Žít jinde. Vypadnout z města kamkoliv jinam. Klidně bych si vyměnila život s někým na druhé straně zeměkoule.

V takových chvílích přemýšlím nad budoucností. Mám dva roky do maturity. Což není zas tolik času, jak by se mohlo zdát. Když se podívám, jak rychle uběhly poslední dva roky, dost se toho děsím. Ale nejdříve bych si chtěla udělat řidičák, na což dojde už tento podzim. Sice se trochu bojím, přeci jenom, auto může někoho zabít, ale zároveň se těším. Těším se hlavně na to, že to bude další krok k dospělosti. Nemám vlastní auto (ještě dlouho mít nebudu) a táta mně do našeho moc pouštět nebude, ale ten fakt, že jste zase o krok samostatnější a svobodnější mně motivuje k tomu, abych se přemohla a šla do autoškoly. Zároveň se i těším na vysokou, kam plánuju po gymplu jít. Čím dál tím častěji se bavím (s různými lidmi) o tom, kam bych chtěla jít. Zvažuju možnosti a hledám něco, čím bych se v budoucnu uživila. Nemám ani páru, jak to bude vypadat, bude to výzva jako prase, ale... Proč nad tím tak přemýšlím? Ono se sice říká "žij přítomným okamžikem", ale k čemu to je, když je přítomný okamžik na prd? Musím se přece k něčemu upnout. Tohle je možná dost drsný výraz, ale potřebuju nějakou motivaci.

Teď už mám náladu o něco lepší. Pomohlo mi se vypsat. To je jako terapie. Zítra bude určitě líp. Akorát se mi dělá trošku nevolno, když pomyslím na to, že mně čeká zase učení, od kterého jsem si tento týden odpočinula.
Sakra.

it's too hard to think of name for this article

17. května 2015 v 15:57 | Heaven
Další deníčkovský zápis se nebude týkat ničeho konkrétního, jen jsem chtěla shrnout své poslední zážitky. V posledním zápisu jsem psala, že květen bude trochu více nabytý různými akcemi a už mám další akce za sebou. Minulou sobotu jsem jela pomáhat s přípravami na tábor, kde v létě dělám instruktorku. Bylo to fajn vidět se zase po delší době se starými známými. Ale nejela jsem tam jenom pokecat, ale hlavně pomoct. Malovali se místnosti v hlavní budově, kde spí pár instruktorů a vedoucích. Spoustu jich už bylo vymalovaných, protože "brigádníci" přijeli už v pátek (pamatujete, byl státní svátek), ale chyběla ještě marodka a chodba. A nejenom vymalovat, ale také uklidit. Upřímě, kdyby jste tu podlahu vytřeli dvacekrátk, stejně by nebyla nikdy úplně čistá. I když v těch místnostech se stejně jen přespává. Každopádně nic proč slečinky :)


Dvě kámošky slavily narozeniny - mají je jen den po sobě, takže už to 4. rokem sfoukneme naráz. Jenže problém už byl jen se ke kámošce dostat. Jelikož byl táta pryč, nemohl mně tam odvést a mamku jsem nechtěla stresovat další jízdou v autě. Takže jsem musela jet autobusem z našeho města do jiného města. Což by taky nebyl problém, kdybych věděla, kde mám vystoupit. Ještě štěstí, že se mnou jela další kámoška, jedna z oslavenkyň. A v tom městě jsme se nasáčkovaly do auta k další kámošce a jejich rodičům a hurá do cílové stanice. Dva lidé, kteří slibovali, že přijdou, ani nepřišli a několik jich řeklo, že nemůže, takže účast byla oproti předchozím rokům trochu slabší - 7 lidí, z toho přespávalo jen 5.

po rušném období konečně trochu klidu

27. dubna 2015 v 16:09 | Heaven
Už je to celkem dlouho, co jsem naposledy psala nějaký deníčkový zápisek. Aby ne, když píšete každý den seminárku tak už se vám nechce psát nic dalšího. Proto jsem se omezovala na trošku kratší články (většinou challenge a tak) a teď, když jsem mám seminárku téměř hotovou, mám čas (a především chuť!) psát něco delšího...


Co se týše seminárky, tu jsem letos psala úplně poprvé (stejně jako všichni v našem ročníku) a nebylo to až tak strašné, jak jsem se obávala. Když jsem si sedla k počítači na pár hodin, docela hodně jsem toho napsala. První kapitolu jsme měli napsat do Vánoc, což jsem splnila, ale další 3 měsíce jsem na to nesáhla. A to Velikonocích jsem si říkala, že bych už asi měla začít. A ještě jsem to všechno v pohodě stihla, i když ji mám možná kratší než ostatní, jak jsem se tak ptala... no uvidíme :D

Po čtvrtletí je teď ve škole malinko volnější režim (což mně samotnou překvapuje) a ani nepíšeme tolik písemek (stejně se to brzo změní). Už jsme dokonce i byli venku, minulý čtvrtek na angličtině a dnes na výtvarce. Já blbec si vzala dlouhý kalhoty, košili s dlouhým rukávem a černou bundu. Jo, bylo mi docela vedro. Také jsem se dnes po X měsících vypravila do knihovny. Tížila mně totiž pokuta za nevrácené knížky, které držím asi půl roku... Takže bych měla být ráda, že jsem platila jen 79 korun + 50 korun za registrašní poplatek, který jsem měla zaplatit v lednu. Ale svůj důvod to má, jednu z těch knížek jsem potřebovala na seminárku... nebo vlastně ne, protože jsem ji celkově otevřela asi jednou, ostatní jsem měla doma :D Ale dobrá zpráva je, že jsem si půjčila knihy, na které už jsem měla dlouho spadeno. I když celkem často nadávám, jaká je nevýhoda bydlet na malém městě a jak je to všude daleko (vydržte do dalšího odstavce), knihovnu chválím. Až si je přečtu, čekejte recenze :)


Co jsem to jen chtěla... Těším se na čtvrtek, protože se uleju ze školy. Vlastně jedu k doktorovi, což je důvod, proč nebudu celý den ve škole, ale prakticky tam budu 10 minut, pokud přede mnou nebude moc lidí a pak mám od rodičů slíbené nákupy. Nejnutněji potřebuju boty, protože mám na jaro jen jedny (prakticky dvoje, ale ty jedny skoro nenosím...), jenže v těch kramflekách se taky nedá chodit úplně všude. Potom ještě nějaký kalhoty na exkurzi, která je za měsíc (už se nemůžu dočkat! - tohle není sarkasmus), možná džíny... uvidíme. Každopádně máme doma kartičku se slevama do Takka, která platí přesně do čtvrtka, takže to zřejmě zužitkujeme vše.

Čím více se blíží léto, tím nabytější mám rozvrh. V lednu, únoru a březnu je to takové nic moc, pořád jenom do školy a ze školy, ale v květnu se to trochu rozjede. Přespříští víkend pomáhám na táboře, kam jezdím, s úklidem, přípravami a tak, víkend na to mají kámošky oslavu narozenin (jsou jen den po sobě), pondělí a středa poté je maturitní volno, dva týdny na to je týdenní exkurze, červen se přehoupne jako nic a už je konec školního roku. A pak budu septimán. Panebože, ten čas tak letí. Připadá mi to jako vloni, co jsem přišla mezi 29 neznámých obličejů a ono už to je 6 let.

Mějte se pěkně a pevné nervy do konce školního roku :)


máte moc hezkou sušenou bažantí slepici (pracovní víkend)

29. března 2015 v 16:07 | Heaven
Nevím, co se to kolem mně pořád děje, že se pořád něco děje (jo, tak takhle věta fakt dává smysl). Prostě pořád někde jsem. Minulou sobotu v tahu a tuto sobotu též. To se mi moc nepodobá! Ale tato sobota, respektive neděle ráno, byli pracovní.

Co jiného než projekt do školy. Konkrétně volební kampaň naší fiktivní strany. Takže jsme musely vymyslet a vytvořit vše, co k tomu patří - název, logo, hesla, plakát, program, prezentaci...A to zabere hromady času. No a jelikož víme, jak to dopadá, když si rozdělíme práci na doma a domlouváme se přes různé dorozumívací prostředky, nejlepší bylo sejít se a všechno udělat naráz. Narozdíl od ostatních skupin jsme byly dost ve skluzu, takže jsme si vážně mákly.

Sešly jsme se u S., kde je nejvíce místa. Naštěstí mají naši dost velké auto, takže jsme mohli nabrat P. a M., protože se tam neměly jak dostat. S. totiž bydlí za městem městečkem a z vlakového nádraží je to asi 3 kiláky (doufám, že tohle čte hodně Pražáků :D)... alespoň tam mají dost místa na všechna ta zvířata. Hned poté, co jsme přijely, nás S. seznámila s časovým rozpisem. Což byl výborný nápad, jinak by se vůbec nic nestihlo. To, že jsme nabraly cestou menší spoždění, je něco jiného.

(Uprostřed pracovního procesu, večer)

Asi od jedné do čtyř jsme intenzivě pracovaly na logu a podobných věcech. Když jsme si zadaly cíle, vrhly jsme se na podrobný popis programu naší strany. Takže jsme 2 hodiny psaly (4 holky) text, který délce odpovídal půlce tohoto článku, zato jsme do něj nacpaly všechnu naší slovní zásobu. Pak nám taťka S. poradil, že to má být v bodech. No jo, tak jsme se poučily - a ztratily 2 hodiny. Po svačině přijela V., představily jsme jí zatím hotové věci a pokračovaly až do osmi. Pauzu na večeři jsme měly mít už v 7, ale jelikož jsme ani jedna nechtěla odcházet od nedodělané práce, protáhlo se to. Když S. připravovala maso, M. hrála na kytaru a později na klavír a my ostatní jsme ji k tomu zpívaly. I když já, takový antimuzikální typ a zpívat... no, ztratilo se to :D

Večeře byla výborná a pak se zase šlo makat. Ale mám takový pocit, že jsme musely něco pít, protože jsme se jednu domu neustále smály a dělaly blbosti. Někdy v půl dvanácté uvařila S. další kafe, které jsem do sebe asi kopla moc rychle, protože se mi klepaly ruce a to mám nízký tlak. Asi o hodinu později nás zahnali rodiče S. do postelí, tak jsme raději poslušně šly. Jenže díky přesunu času jsme přišly ještě o další hodinu a i když jsme vstávaly v půl deváté, bylo by to jako vstávat v půl osmé. Uklidily jsme, nasnídaly se, něco dodělaly a stále to ještě nemáme hotové. Začíná na mně jít únava. A to jsem ještě v noci nemohla usnout, i když byla unavená... takže ještě štěstí, že na zítřek nemáme žádné učení ani úkoly, protože bych to asi nedala. Doufám, že ten projekt dotáhneme do konce a dostaneme dobrou známku.

Vyčerpávající článek a vyčerpávající den. Asi někam zalezu s knihou a do zítřka o mně nikdo neuslyší. Ale byla sranda, to se musí nechat :)

welcome a new family member

24. března 2015 v 16:56 | Heaven
Sobotní článek jsem nevynechala jen tak bezdůvodně. Mohla jsem si sice něco přednastavit, ale na to jsem, upřímně, byla v pátek večer moc líná. Sobotu jsem měla totiž pěkně nabytou.

Měla jsem v plánu napsat ještě něco o minulém týdnu, ale ani za nic si nemůžu vzpomenout, co se dělo. Takže to asi nebylo důležité. Každopádně, na sobotu rodiče naplánovali výlet. Jeli jsme se podívat za mým, v pořadí 3., bratrancem, který se narodil poslední únorový den. Těšila jsem se, protože jsem nikoho z této strany příbuzenstva neviděla už od Vánoc. Důvodů je hned několik, především však vzdálenost, která se po přepočtu na hodiny strávené v autě odhaduje na 2. Podle toho, kdo řídí...

ɪɴғɪɴɪᴛʏ ♕
Ačkoliv jsem se chtěla v sobotu trochu vyspat, stejně jsem stávala... dřívě než obvykle. Dobře, v půl deváté, to docela jde, ne? A ve dvanáct jsme byli u prarodičů na obědě. Tam jsme se jen otočili a zase jsme jeli dál, tentokrát k tetě a stejdovi. Nikam daleko, jen na konec světa.

Já jsem děti nikdy nijak nezbožňovala. Ano, jsou rozkošní, zvláště tehdy, než se naučí mluvit, ale pracovat s dětmi bych nemohla (proto dělám instruktorku na dětském táboře, lol). Ale tenhle třítýdenní uzlíček je naprosto úžasný. A taky je strašně hodný. Když jsme přijeli, seděl (poprvé) v sedačce a jeho dvě starší sestřičky ho obsakovali. Až potom začala brečet, ale jinak své rodiče v noci ani moc nebudí, jak mi bylo zděleno. Pak se začal trochu rozčilovat, ale jakmile dostal najíst, usnul a moje mamka si ho vzala na klín. Sestřenky trochu mučili tátu a malej chrněl i za bzukotu hlasů. Někdy kolem šesté jsme se odebrali na třetí etapu z celodení návštěvy k trochu vzdálenějším (vztahově) příbuzným, u kterých jsme byli asi jen na hodinu. Protože nás pak čekala ještě 2 hodinová cesta domů. Na to, že jsem vlastně celý den seděla buď v autě nebo v něčím obýváku, jsem byla pekelně unavená. Kdo by to byl řekl, že i cesta autem bude náročná? Zpravila si strčím do uší sluchátka a někdy i usnu...

Neděli jsem strávila uklízením a učením se na poznávačku z biologie. Hmyz s proměnou dokonalou. Už jsme jednu poznávačku psali, z jiného tématu, ale ta byla podstatně jednoduší, protože v ní bylo jen 25 zástupců a ne 85 jako v té poslední. Jeden spolužák se ptal učitelky, jestli by tu poznávačku zvládla napsat taky. Odpověď byla dost nejasná, ostatně jako vždycky. Nakonec to celkem šlo, protože jsme se vzadu nenápadně radili. Hodinu poté jsem se dost naštvala kvůli pětce z písemky z němčiny, ale to nemám chuť teď rozebírat, to by vydalo na samostatný článek. Alespoň jednička z matiky mi udělala radost. A to jsem se ani moc neučila... :)

udržujte standradní nasranost

15. března 2015 v 14:59 | Heaven
V pátek po škole jsem šla jako obvykle s mamkou do města. Koupily jsme dárek pro sestřenici, která měla v lednu narozeniny (uvidíme se s ní až příští týden), nakoupily něco na nedělní oběd a tak dále. Když jsme přecházeli z náměstí na pěší zónu, zahlédla jsem jednoho chlápka s kamerou na rameni. V ruce měl bílý mikrofon s nápisem Nova. Vypadal docela zmatěně, rozhlížel se po lidech - hledal někoho, s kým si mohl pokecat. S jelikož jsme my dvě byly nejblíže, odchytil mamku a už jí pokládal otázky ohledně... no, jedné záležitosti, která se u nás děje. Nezabíhejme do detailů. Já jsem se velmi rychle zdejchla a málem jsem zůstala nalepená na nejbližší výloze s kýčovitejma kabelkama. Nesnáším mluvení na kameru. Prchám i před školní televizí - to jen aby bylo jasno.

👌

Why not?

No a tak v půl osmé hrála v obýváku znělka Televizních novin. Což není moc obvyklá scéna, protože se na to nikdo nedívá. Když už zprávy, tak ČT. A první reportáž hned negativně laděná - bude se zdražovat elektřina! Katastrofa. Až o několik tisíc ročně! Reakce normálních lidí: panebože, to je strašný, pořád se furt něco zdražuje, já tam sedět, tak udělám...Jistě. Reportéři přece musí ty lidi nějak naštvat. Udržovat standardní nasranost. Jinak by přišli o diváky, ne? To, že si stačí koupit menší jistič a všechno bude v pohodě, zmíní už jen tak okrajově. To už ale zmíněný divák nemusí ani slyšet, protože mu vzteky hučí v uších z toho, že se bude zdražovat - už zase!

Na světě přece není tolik násilí. Záleží na tom, jak to prezentujeme. Něco o Islámském státu, hádka manželů skončila smrtí, tragická dopravní nehoda, přepadení, znásilnění, unesené děti, nespravedlivost soudů, další vražda, pro změnu vražda, přírodní katastrofy... klasický scénář. Myslím, že jsme za těch dvacet minut, než jsem šla večeřet, napočítala tak 4 vraždy. Není to smutný, že se mluví jen o tom? Takhle to vypadá, že se všude jen vraždí a krade. Vlastně ne... ještě jsem zapoměla na roztomile skotačící zvířátka!

roar

Abych to dokončila, zrovna jsme s taťkou večeřeli, když nás mamka zavolala, že už je ta reportáž. Odložili jsme příbor a mazali do obýváku. Vlastně jsme se nic moc nového nedozvěděli, ale mamka tam vůbec nebyla. Zřejmě proto, že její reakce nebyla pro Novu dostatečně akční a poutavá. Prostě jen řekla, co si myslela, nelomila rukama ani radostně neposkakovala. Jo přátele, takhle se dělají zprávy.

Na závěr tohoto magadlouhého článku (poslední dobou se dost rozepisuju, je to dobře nebo špatně?) jsem chtěla jenom poukázat na jeden článek, který se objevil na titulce. Ne konkrétně, ale spíš na takový druh článků. Víte které myslím, o takových holkách, makových holkách, jak pořád jenom nakupují, plácají na sebe moc make-upu, spí s kdekým a tak dále. Nechci proboha nikoho obhajovat, sama vím, jaké to je, potkat takovou nandu a nedejbože s ní mluvit. Ale zajímalo by mně, proč se takové články pořád píšou. Já chápu, že nasranost je hlavním hnacím motorem, jen se podívejte, kolik odstavců už jsem napsala. Jistěže je to jen taková "sranda", ale nebylo by lepší ty holky doopravdy poznat než je odsoudit jen na základě prvního dojmu? Možná, že přísloví "potrefená husa se vždycky ozve" má něco do sebe. Než začnete psát o nějaké skupině lidí, ujistěte se, že do ní nepatříte. Nechci se nikoho dotknout. Jen mně zaráží fakt, že všichni znají takových holek, jsou jich plný školy, plný paneláky a vůbec jich je všude plno, jen na blog.cz je tu každá originální intelektuálka. Jistěže, nikdo není tak blbej, aby si to přiznal. Ale stejně - podle sebe soudím tebe. A nebo ne?

monday (after holiday)

9. března 2015 v 15:59 | Heaven
Jít po prázdninách do školy je šok. Vstávání zatím docela ujde, uvidíme ve čtvrtek. Úspěšně nebo neúspěšně jsem se poprala s úkolem z matiky - jak se to vezme, podle výsledků v učebnici mi vyšly zhruba 3 příklady z 15, ale nemám nervy na to, abych se s tím další 3 hodiny přepočítávala, když tomu stejně sotva rozumím. Což mi připomělo, že z těch příkladu zítra píšeme písemku. Jo, sranda musí být.

Untitled | via Tumblr

Na ten referát, co měl být na OSZ, jsme se (naše skupinka) totálně vykašlaly a dostaly jsme za pět. Naštěstí to trochu vyvážila ta jednička z písemky, která má vyšší hodnotu - což se zas až tak často nestává. No, tak snad se nám to do čtvrtka podaří nějak spatlat. Kromě této nádhery máme dalších 6 naplánovaných písemek jen do konce týdne. Nevím, co zas blbnou po těch prázdninách... Ale musím makat, hlavně na matice a na dějepisu. No jo, to je tak, že když mi jde jeden předmět, druhý mi nejde.

A co může, to se pokazí. O přestávce mezi 5. a 6. hodinou se mi totálně rozpadl zim u sukně. Jednou za uherský rok si vezmu sukni a nadkolenky a co se nestane...! Omlouvá ji snad jen to, že už je jednou spravovaná. Je sice volná a dalo by se říct, že je do splácnutého A, ale přes boky mi tak nějak držela. Naštěstí mi Marťa půjčila spínací špendlík, takže se to dalo. Ještě, že jsem měla dlouhý svetr a ne košili. Doufám, že se to mamce podaří nějak zpravit... A já se jdu vrhnout na učení.

Ale abychom nebyli zbytečně negativističtí, ráda jsem se viděla s kamarádkama a dokonce mi chyběli i mí praštění spolužáci a jejich ještě přeštěnější nápady.

stay close to anything that makes you glad you are alive

26. února 2015 v 16:08 | Heaven
Další deníčkovský zápis se bude týkat víceméně mého včerejšího hudebního zážitku. S rodičema jsem jela do sousedního města na koncert kytaristy Norbiho Kovácse. Jelikož jsem neměla tušení o koho jde, byla jsem trochu rozpačitá, ale nakonec i mně samotnou překvapilo, že se mi jeho koncert líbil.

Nebyli jsme v sále, ale "jen" v restauraci. Ale bylo totálně narváno. Pořadatel říkal (byl to pořadatel? nejsem si jistá), že očekávali tak 30 lidí, ale opak byl pravdou. Odhadem mohlo být v celé místnosti kolem 70 lidí, ale to nedokážu říct přesně. A to se nosili ještě další židle, protože si spoustu lidí nemělo kam sednout. A jelikož naše famílie chodí všude až příliš brzo, před sedmou jsme zasedli k objednanému stolu, ačkoliv koncert začal až po osmé. Latté nebylo špatné. Oceňuju to, že jsme měli skvělé umístění - dobrý náhled na umělce a blízko ke kuchyni.


Nemám žádný hudební talent, neumím na nic hrát a už vůbec neumím zpívat. Proto obdivuju každého, kdo něco z toho umí. Absolutně mi nejde do hlavy, jak někdo dokáže zahrát tak složité a kombinované melodie, zapamatovat si je a pak je zahrát znovu. Ale užila jsem si to. Bylo to příjemné zpestření jinak obyčejného dne uprostřed týdne. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych se přenášela do úplně jiného světa.

Přijeli jsme domů až po 11. hodině, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. A to jsem ještě vstala dříve než obvykle, abych si umyla hlavu, protože s tou hrůzou, která se mi večer na hlavě vytvořila, bych nešla do školy ani za nic. Únavu jsem pocítila až druhý den na fyzice... ostatně, ta je uspávací sama o sobě. Tři hodiny po sobě jsme psali písemky - fakt hlína. Na němčina to byla písemka "za trest", přitom část lidí (ve které jsem díkybohu i já), si může vybrat jestli tu známku bude chtít zapsat. Vzhledem k tomu, jaké pohádky jsem tam psala, zůstanu věrná současnému počtu známek. Češtinu jsem celkem zvládala a angličtina mně malinko namíchla... ale jinak docela pohodvý den. Na zítřek se možná trochu připravím na chemii, kdyby náhodou zkoušel. Sice učitel sliboval, že v pátek zkoušet nebude, protože máme chemii až poslední hodinu, ale poslední písemka mně usvědčila v tom, že člověk si nikdy nemůže být ničím stoprocentně jistý. A posunu se v knize. Měla bych ji už vážně dočíst. Už jen posledních 200 stran...

friday the 13th

13. února 2015 v 18:37 | Heaven
Nevěřím se pověry, ale na pátku třinéctém skutečně něco bude. Dnešní den byl celý takový zvláštní, jako by něco viselo ve vzduchu. Ale nic hrozného se nestalo. Až na dvě skorztráty mobilů a podělanou písemku z dějepisu.

Docela nám s kámoškama dobře hrabalo, když jsme přirovnávaly naše učitele k učitelům z Bradavic. Schodly jsme se téměř na všech, ovšem Snapea jsme neurčily přesně. Některé typy jsou naprosto jasné... a myslím, že takové typy najdete úpně všude. Třeba takovou Umbridgeovou. S několikama měsíčním předstihem jsme taky dostali informačí lístečky ohledně týdenní exkurze, která bude až na jaře. Docela se na ní těším. Jedou i vedlejší třídy. Složení profesorského dozoru není tak špatné... ostatně, mohlo být hůř.

witch | via Tumblr

Nesnáším Valentýn! A to už jen z principu, že jsem sama. No a co, z toho se přece nestřílí, že? Jenže když vám to cpou z telky i z rádia do hlavy, tak se vám to logicky dost zprotiví. Je to asi týden zpátky, co jsem byla s rodičema v Tescu. Měli tam nějaké kytky a jedna z nich byla tvořená jen ze dvou velkých listů ve tvaru srdíček. To je ještě větší kýč než medvídvic se srdíčkama. To bych svému příteli nekoupila ani kdyby to bylo to poslední, co by bylo k sehnání. Holky od nás ze školy se ale pustily do organizování takové menší valentýnské akce. Před vyučováním rozdávaly jídlo a pití, což bylo fajn. Ostatně, jídlo zadarmo je vždycky fajn, ať už jsou okolnosti jakékoliv, ne? Taky byly na všech skříňkách nalepená srdíčka. Kámoška mé spolužačky, která je nalepovala, na obědě říkala, že je kluci z kvarty odlepily... a kdyby to bylo jedna, dvě skříňky tak co, ale byla jich dobrá polovina. Vůbec, v té třídě jsou děsní magoři. A přesně z tohoto důvodu mně odrazuje dělat jakoukoliv dobrovolnickou činnost, která se týká naší školy - nakonec ti to stejně někdo zkazí. A obdivuju lidi, kteří se tím nenechají odradit.

Před hodinou zeměpisu mně, kámošce a dalším několika lidem, přišla valentýnka. Rukopis, kterým bylo napsáno moje jméno, jsem nepoznávala, ale bez pochyby byl holčičí. Z druhé strany (respektivě vevnitř) bylo napsáno něco jako a ty si zas sám. Samozřejmě šlo jen o srandu. Nepotěšilo mě to, ale ani mě to moc nenaštvalo. Domů jsem šla za doprovodu kámošky, spolužačky a kluka z vedlejší třídy. Kámoška si totiž potřebovala půjčit nějaké sešity na opsání. Nějaké - přesněji asi tak půlku. Ještě jsem se ujišťovala, že je fakt nebudu na pondělí potřebovat na žádnou písemku. Nakonec jsem si uvědomila, že v sešitě z matiky mám založený ten lísteček o exkurzi, který musí být podepsaný od rodičů a odevzdaný v pondělí. No, to vyřeším pak.

Už chci začít přidávat nějaké normálnější články než jen deníček, protože tohle podle mě není moc záživné. Recenze? Not bad!

that annoying moment when you really want to say something, but then someone changes the topic

12. února 2015 v 16:03 | Heaven
Taky máte o trošku lepší náladu, když svítí slunce? Já ano. Je to zvláštní, jak i takováto "blbost" dokáže zapůsobit na lidskou psychiku. Nikdy jsem netrpěla depresama z nedostatku slunečního svitu, například na podzim, ale obráceně to u mně funguje.
Přišlo mi, že se dnešek opravdu neskutečně vlekl. Snad už jen z principu, že je čtvrtek, máme sedm hodin, žádný oddechový předmět ani nic takového...Docela mně pobavila matika, kdy učitelka musela neočekávaně odejít a místo ní přišel na supl náš fyzikář a když viděl na tabuli ty vzorečky, tak se zděsil. Pak se tam kluci kvůli něčemu dohadovali a bylo celkem vtipné je sledovat, ačkoliv jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají. A prosím krátký aplaus pro vítěze - z písemky nemám očekávanou pětku, ale čtyřku!
no matter what <3 | via Tumblr
V noci se mi zdál takový zvláštní sen. Odehrávalo se to ve škole, byl čtvrtek, čili dnešní den a někdo na někoho křičel nebo se s někým hádal, už nevím. Když jsem se vzbudila, myslela jsem si, že je pátek a tohle se stalo ve čtvrtek, jenže pak mi došlo, že je teprve čtvrtek. Fuj, bylo to jako mít vize nebo něco takového. A skutečně k menšímu sporu došlo... další divná věc, co se mi děje.
Co mám dnes v plánu? Učit se na dějepis. Minulý pololetí jsem tomu moc nedala. Sice jsem měla na výzo ještě za 2, ale z průměru 2,5 je to vlastně zázrak. Takže bych se fakt měla snažit. Večer zase půjdu do posilky, docela se tam i těším. Posledne tam bylo strašně moc lidí a nedalo se tam téměř hnout. A doufám, že si najdu alespoň chvilku na čtení.
Na závěr bych vám chtěla poděkovat za krásné komentáře, které jste mému začínajícímu blogu poskytli. Je to pro mně obrovská motivace pokračovat dál. Sice vás nebylo moc, čemuž rozumím, ale i tak děkuju.

be kind to unkind peole. they need it the most

10. února 2015 v 16:08 | Heaven
Nesnášet pondělky je děsně mainstream. A jelikož se jako vždy vymykám normálu, mám pondělky ráda (tak tady je mírná nadsázka). V pondělí je to celkem pohoda. Na DECku jsme se opět přemístili do počítačové učebny, kde jsme hledali nějaký informace o středovekých osobnostech... samozřejmě to zase skoro celý spadlo - to nemůže Síťák počkat, až tam nikdo nebude? Ještě že jsem si všechno psala na papír. Matiku překlepu, pak výtvarka (úča nám dovoluje používat sluchátka, když pracujeme), OSZ ušlo, češtinu jsem protrpěla a to nejhorší na závěr. Němčina. Nejdřív přišel učitel s tím, že už nebudeme psát ze slovíček, ale jenom z gramatiky, kde bude sice taky zakomponovaná slovní zásoba, ale nebude to klasický test na slovíčka, který píšeme. Což se mi zdá jako absolutní blbost. Na čem jako máme stavět, když nebudeme pořádně umět slovíčka? A myslím, že lepší motivace než písemka není. Už tak mám dost chudou slovní zásobu a díky testům na slovíčka si alespoň něco z tý němčiny odnesu, když už teda. Pak jsme se koukali na nějakou animovanou pohádku o rytířích a jelikož tam nebyly titulky a já jsem nerozuměla ani slovu, lehla jsem si na učebnici a na těch 20 minut jsem doopravdy usnula.
Mám takový pocit, že při zateplování školy v roce 2009 zateplili špatné zdi - to je jediné rozumné vysvětlení toho, proč byla v pondělí ve třídách větší zima než na chodbách. Takže jsme měli celou výtvarku otevřené dveře dokořan.
Což mi připomíná, že zítra je taky otevřený den dveří. Přidjou nám do hodin. Nádhera.

Vogue

Dneska nebyl tak špatný den. Vždycky může být hůř. Angličtina mě celkem bavila, protože jsme si povídaly. Konečně taky jednou. Češtinu jsem tak nějak proklimbala, ale zajímavější byl tělocvik. Šplhali jsme na tyč v rámci OVOV. Což by nebylo tak hrozné, kdyby na ní vůbec vyšplhala. Jenže já tam jen tak vysím, nejsem ani ve čtvrtině a už se skoro válím po zemi. Takže jsem dostala protekční čas 20 vteřin, včetně dalších asi 5 holek, které tam taky nevyšplhali. No a co, když nejde o život, jde o h...
Matika je celkem v pí, jelikož tahle písemka dopadne extrémně špatně. A to jsem z minulý písemky měla lepší pocit než z této, a stejně jsem dostala za pět. Ještě že tu nejsou šestky. Řeknu to asi takhle - z pěti příkladů jsem spočítala 2. O další 2 jsem se marně pokoušela, ale i tak jsem je vůbec nepobrala. No, poslední 2 týdny je to fakt hustý, vůbec se v tom neorientuju. Alespoň že z fyziky mám krásnou 2, to mě potěšilo. Zemák i chemii se mi nějak podařilo přežít, i když se ty hodiny neskutečně vlekly.

Zítra mně sice čekají dvě nechutně nudné hodiny biologie, ale zkoušená už jsem byla (3- bez přípravy, not bad) a z ničeho jiného nepíšeme, takže to vypadá na pohodičkový den.
Dnes mám na programu jen zevlování u We ♥ It, vytvoření nového designu, přepsání toho úkolu na DEC a pak půjdu do posilky.

fucking promises

22. ledna 2015 v 16:07 | Heaven
Muhaha, já a moje sliby. Sliby, jak si povedu tenhle blog a jak o něj budu starat. Lol!
Ne vážně, doopravdy bych chtěla zase blogovat. Baví mně to. Jen jsem teď neměla moc náladu, písemky, pololetí a to všechno, však to znáte. Ale pololetí se chýlí ke konci, zítra už poslední dvě písemky, na pondělí úkol a pak chvilku voraz. A v pátek jsou prázdniny, awww! Sice je to jen jeden den, ale pořád lepší jeden den než žádný den, nemám pravdu?
Tohle vysvědčení bude docela vtipný. Trojka z angličtiny mně dost štve, mám totiž angličtinu ráda a sama se chci ve svém volném čase něco naučit (narozdíl třeba od němčiny), jenže stačí posrat jeden test a vleče se to s vámi ještě příštího půl roku. Alespoň, že jsem si teď vytáhla zeměpis na dvojku a dějepis taky na dvojku. Ze zemáku jsem se dneska nechala vyzkoušet a naštěstí se mně neptal na nic, co bych nevěděla, takže jsem byla ráda. Z bižule asi trojka bude, tam to moc nadějně nevidím a z chemie se modlím, aby ta trojka byla (hm, jo, měla jsem to mezi 3 a 4).
Je zvláštní, jak se ty nároky postupně mění. V primě to bylo ,,Ty máš tolik dvojek?", v kvartě ,,Ty máš tolik trojek?" a teď ,,Ne že budeš mít čtverku!"
Jdu si pustit AB/AS, abych se trochu uklidnila. A taky se o víkendu pokusím zpatlat nějaký nový design, tenhle mi moc nevyhovuje. A vůbec to tu trochu upravím.

new year, new blog

7. ledna 2015 v 15:28 | Heaven
Tak jak jsem slíbila, na blog začnu psát až po Vánocích. A tak jsem tu!
Vánoce jsem si dost dobře užila. S dárečky jsem více než spokojená. Sice jsem nedostala žádnou elektroniku, ale nijak mě to netrápí... spíše malé dárky, 2 knížky, nějaké oblečení, kosmetiku a tak dále. Přijde mi, že letos ty Vánoce nehorázně utekly. Jednu chvíli se rozčiluju, že po nás televize chce, abychom šli nakupovat jako blázni, druhou chvíli sama bloumám po obchodech, potom připravuju bramborový salát, zajedeme k příbuzným a PUF, je po Vánocích. I když jsem strouhala "Last Christmas", nemohla jsem si navodit tu správnou Vánoční atmosféru... Nejlepší na tom všem jsou ty prázdniny.
Které zítra úspěšně končí.
Přes prázdniny jsme měli napsat 1. kapitolu seminárky a taky úvod. Je sobota odpoledne a napsala jsem co? Ani čárku! Hlavně, že jsem si všechny úkoly přepsala z papírků do nového diáře. A skutek utek. Je to trošku na palici, protože hned první hodinu v pondělí máme tu, na kterou píšeme tu seminárku... Už vidím učitele jak se rozčiluje, že mu půlka třídy (určitě nebudu sama) zase neposlala to, co měla poslat a že dostanou za pět. Jasný, minule to tak taky bylo a nic se nestalo - a ještě dal opozdilcům náhradní termín. Hm, možná bych to neměla brát tak na lehkou váhu vzhledem k tomu, jakou rychlostí se blíží pololetí a jak si potřebuju vylepšit některé známky. Tak třeba biologie jde to trojky. Nesnáším tu učitelku, fakt že ne. Ne že by byla zlá, ona je jen... trošku mimo. Klasická úča. Dějepis jde taky do trojky, ale ten mám ráda a učitelka je dobrá. Jen jsem byla zvyklá na jiného učitele, který nám dával jednoduší písemky.
To jsou ale problémy.
 
 

Reklama