Červenec 2017

jak jsem se dostala na karlovku

29. července 2017 v 22:17 | Heaven |  Deník
Neustále jsem odkládala psaní článků - až zítra, až zítra, možná večer - a najednou jsou to skoro 3 týdny. Hanba mě fackuje.

No, jak jsem psala v minulém článku, měla jsem brigádu ve skladu v jedné firmě. Jenom na 3 a půl týdne, ale musím říct, že mi to už stačilo. Běžná pracovní doba, od pondělí do pátku 8 pracovních hodin. Hlavně jsem balila balíky a hledala ve skladu součástky na objednávky - což byla někdy sranda, když hledáte 1 kolečko půl hodiny a ono je to jenom ve špatným šuplíku. Není to žádná náročná práce. Vlastně je dost jednotvárná. Na druhou stranu jsem nebyla tak vyčerpaná jako bych byla jako servírka. Celou dobu jsem bydlela u příbuzných a popravdě mi to dost prospělo, ta změna prostředí. V pátek mi práce skončila a zítra už jedu domů.

Dost o práci. Teď k tomu nadpisu!

Stejně tak jako se mi těsně podařilo dostat na osmiletý gympl, těsně jsem se dostala i na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějepis - základy společenských věd pro SŠ. Ani nevíte jakou jsem měla radost, když jsem to četla! Jo a taky mně vzali do Liberce na stejný obor, ale už předem jsem měla určeno, že když se dostanu do Prahy, tak vyhraje Praha. Hranice byla 54 bodů a já měla 56, ale to mně tolik nepřekvapilo, nevěřila jsem si na příliš vysoké skóre. To je fuk - hlavně, že jsem tam!

Ve středu jsem byla na zápisu. Vyřídila jsem to docela rychle, protože si náš obor zavolala studijní referentka dopředu. Asi jsme VIP nebo co. Když jsme to vypapírovali, vydala jsem se s tetou vyřídit si průkaz studenta. Měli jsme ještě docela dost času, ale jakmile jsme přišli na vydávací místo, už další lidi nebrali, protože měli narváno k prasknutí. Což mně nepotěšilo, protože jsme se tam hnaly jako pitomci zbytečně. V srpnu si budu muset udělat výlet do Prahy znovu. No, alespoň se naučím jezdit MHD. Což ještě taky musím nějak sesmolit, ale asi až vyřídím ISIC. A taky menzu. Bože, jestli tohle všechno vypapíruju a neztratím nervy, mohli by mi dát diplom rovnou teď!

tato zpráva se mnou úplně zamávala :( rest in peace...

léto úplně nijak

11. července 2017 v 21:44 | Heaven |  Deník
Pamatujete si, jak jsem už několikrát psala o tom, jak budu mít brigádu v restauraci jako servírka? Šéfová mi slíbila, že spolu sepíšeme smlouvu a ve středu (5. 7.) jsem ji měla jít podepsat. Předtím jsem měla ale ještě pár dní volna a tak jsme s rodičema zajeli k příbuzným do středních Čech. Když jsme v neděli večer seděli u tety na zahradě, zavolala mi šéfová, že se hrozně omlouvá, ale ozvali se jí 2 lidi x praxí, kteří chtějí na stálo a ona je musí přijmout, protože už 3 měsíce hledá a lidi prostě nejsou... a tak dále. No jistě, že jsem byla naštvaná a zklamaná, protože jsem si tam už začínala zvykat. Na druhou stranu to chápu a nemyslím si, že to byla jenom výmluva. Vždycky se mnou jednala slušně a ani mi nedluží žádné peníze.

Později toho večera jsme přijeli k jiné tetě, kde jsme přespávali. Řekla jsem ji, jak jsem hezky přišla o brigádu a ona mi navrhla, že bych mohla pracovat u jejího syna ve firmě (teď bych ty příbuzenský vztahy moc neřešila, protože je to takové zamotanější), protože mají spoustu práce a vždycky se tam hodí pomocná ruka. A tak rodiče jeli druhý den na nějaký výlet a já se učila balit krabice a hledat součástky ve skladu. V podstatě to není těžká práce, jenom to značení někdy vypadá složitě. O 2 dny později rodiče odjížděli domů a já jela s nima prakticky jenom pro čisté oblečení, notebook a nějaký jídlo.

V pátek jsem nastoupila a byl to takový pomalý rozjezd, jelikož jsme tam byli jenom 3. Další vtipná záležitost je, že tam v podstatě všechny znám, jelikož jsme spolu před lety jezdívali na tábor, ať už děti nebo vedoucí a navíc je to firma tak nějak v rodině, takže se nemusím ničeho bát. Za jiných okolností bych se tam nevyskytovala, ale v červenci už jsou všechny brigády rozebraný. Navíc tam mám docela klid. Jako servírka bych si sotva stihla odskočit a tady mám i obědovou pauzu jako normální osoba.

Stejně, co bych dělala doma? Nic. Lepší je si něco přividělat a něco zkusit. Do konce července si budu žít hezky sama... Tedy, ne tak úplně. Jsem teď v domě, kde žila moje prateta a prastrýc a mám to tu celý pro sebe. Teta se strejdou jsou v dolním baráku, kam samozřejmě taky zaskočím. No, takže léto vypadá úplně jinak,než jsem si ho naplánovala. Mně to ale docela vyhovuje. Doma mně to už štvalo a potřebovala jsem nějakou změnu. Za pár dní se ještě dozvím, kam mně vzali do školy a pak se ještě ozvu. Slibuju! :)

playlist - june

5. července 2017 v 15:31 | Heaven |  Hudba
Halsey - 100 Letters


Paramore - Caught In The Middle


Fall Out Boy - Champion

strach z neznámého

1. července 2017 v 18:52 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Narodíme se s nějakým temperamentem a ten nijak neovlivníme. Jsou salámisti, které nic nerozhodí, lidé, kteří se do všeho vrhají po hlavě. No, to není můj případ. Strach je přirozená lidská emoce, kterou cítí každý. Dal by se rozdělit na 2 druhy: 1. je ten, který cítíme, když nás něco přímo ohrožuje - když na vás útočí medvěd, hoří dům a podobně. 2. je existenciální (úzkostný) - což když mě nenávidí, což když se ztrapním, co když neudělám zkoušku. Strach z něčeho neznámého se řadí spíše do té druhé kategorie. Žiju si více tak nějak ve své hlavě a nad vším moc přemýšlím. V některých případech to není špatná vlastnost, kolikrát se to ale vůbec nevyplácí.

Když jsem byla malá, těšila jsem se na to, až budu dospělá. Budu chodit do práce, nikdo mi nebude říkat, v kolik hodin mám jít spát ani co musím a nesmím jíst. Ale víte jak to je - děti jsou prostě takové, protože ještě dobře neznají svět kolem sebe. Nebála jsem se jít do 1. třídy, naopak jsem se tam těšila. Nebála jsem se jet poprvé na letní tábor. V tomto mají děti výhodu - vždycky za nimi stojí někdo, ať už rodiče nebo učitelka ze školy, vždycky jim někdo pomůže. A jak rostete, pořád musíte přijímat nové a nové výzvy. A najednou se probudíte a jste v tom sami. Nikdo vás nevede za ručičku. Tak dlouho jste si přáli, aby vám všichni přestali říkat, co máte dělat až si najednou přejete, aby vám někdo řekl, co dělat.

Nejdůležitějším krokem je vždycky vystoupit z komfortní zóny. Strach z neznámého je totiž jenom v naší hlavě. Reálně nás nic neohrožuje, i když si myslíme, že se zhroutí svět pokud se něco nepovede. Úzkost je totiž strašně svazující. Nutí vás si vytvářet v hlavě nejhorší možné scénáře. Ale pak, když ten svůj strach překonám, zjistím, že byl zbytečný. Že všechno vyšlo, nezabilo mě to a ještě jsem měla dobrý pocit sama ze sebe. Slyšeli jste, že nejlépe se naučíte plavat tak, když vás někdo hodí do vody? Nevím, co je na tom pravdy, ale můžeme to použít jako metaforu. Když neustále slýcháte rady "tak to má být" a "musí udělat to a to", je to v podstatě k ničemu, pokud si to sami nevyzkoušíte. A zkoušením a chybováním se opravdu naučíte nejvíce.

Vyrazit někam do neznáma sám, udělat něco, co jsem předtím nikdy nezkoušela, seznamovat se s novými lidmi - věci, které jsou pro introverta jako jsem já více či méně komplikované. Ale nakonec se cítíte dobře, protože vylézt z ulity si musíte pomoct sami. A ve světě stvořeném pro extroverty je to jeden z nejdůležitějším úkolů v životě.