Červen 2017

fish tank

28. června 2017 v 16:53 | Heaven |  Filmy
Fish Tank
Drama
Velká Británie, Nizozemsko, 2009

Patnáctiletá Mia Williams žije se svojí svobodnou matkou a malou sestrou na sídlišti v Essexu. Matka jí nenávidí, sestra z ní má akorát legraci, je vyloučena ze školy a kamarády nemá. Jedinou její láskou je tanec. Všechno se může obrátit v dobré, když jí matka seznámí s jejím novým přítelem Connorem, který ji mimo jiné v tanci podporuje.

Abych z děje moc neprozradila, raději ho nebudu příliš rozvádět. Mia sice není postava se kterou bych se ztotožňovala, ale i tak jsem jí fandila, protože to, jak žila, si nezasloužila. Film bych se dal zařadit k žánru sociální drama a díky pohyblivé kameře přidává na autentičnosti. Máte tak pocit, že jste pořád vedle Mii a prožíváte to s ní. Oproti klasickým teenagerovským dramatům (jako třeba The Edge of Seventeen) není plný těch klišé a podivných vtipných vsuvek, které by se tam vůbec nehodily. Přesto není atmosféra napjatá k prasknutí a sem tam je odlehčená.

Film na mně zapůsobil a myslím, že si ho někdy budu muset pustit znovu. Připadá mi to jako jeden z těch filmů, které musíte vidět několikrát, abyste si všimli všech detailů a lépe ho pochopili. Každopádně je to jeden z těch méně známých (pro širší veřejnost) filmů, které by si zasloužily pozornost.



Výsledek obrázku pro fish tank film

5/5


přijímačky a tak dále

22. června 2017 v 18:06 | Heaven |  Deník
Pamatujete si na jeden z předchozích článků, ve kterých jsem slibovala, jak se teď, po maturitě, budu naplno věnovat blogu? Jo, ehm, 14 dní bez článku, tak se dodržují sliby...

Po maturitě jsem si chvilku odpočinula a pak začala příprava na přijímačky. Jelikož jsem maturovala ze stejných předmětů jako jsem dělala přijímačky, šlo hlavně o to, abych si to nejdůležitější zopakovala. Na UK (pedagogická) jsem 1. část měla ve středu 14. června - základy společenských věd. Toho jsem se bála méně než dějepisu, který přišel o týden později. Jediný, v čem mám trochu mezery, je novověká filozofie, ale i tak z toho mám celkem dobrý pocit. Z dějepisu jsem měla větší strach, protože mám menší problém se zapamatováním si dat. Takže chronologické seřazování událostí je pro mně noční můra - tedy pokud se jedná o 1 ucelené období. No a nakonec to bylo lehčí než naše maturita z dějepisu. Rozhodovat o přijetí budou až 12. července, do té doby... nevím.


(nekopírovat, vlastní foto!)
Z právnický (UK) mi přišel dopis, že ne-e. Nepřijata. 155,6 bodů z 200 není tak málo, ale zkrátka to nestačilo. Popravdě jsem to předpokládala, ale než jsem otevřela ten dopis, stále jsem měla v hlavě alespoň 1% naději "co kdyby". Ale nevadí, netočí se kolem jedné školy celý můj svět. Přeci jenom ale ty SCIO testy k něčemu byly - přednostně jsem přijatá do Liberce na pedagogickou. Sice to ještě nemám písemně, ale díky tomu, že jsem překročila určenou hranici, jsem dostala 200 z 200 bodů a mám to jisté. Teď jen budu čekat, co řekne Praha a pak se uvidí.

Od začátku června se zaučuju na brigádě. Dělám servírku v jedné docela fajn restauraci. Žádná putika nebo tak. Chodím jenom přes obědy a peníze mám taky slušné. Ale nejvíc jsem ráda za to, že jsem narazila na slušný lidi, kteří necuknou ještě před prvním dnem jako se mi to stalo minulý rok. Nikdy jsem tuhle práci nedělala a dost se toho musím naučit, ale zatím jsem spokojená.

Co dál? Měsíc od maturity už uplynul a léto je v plném proudu. Zrovna dneska bylo příšerné vedro (a já vedra nesnáším), ale teď je nádherná bouřka. Každopádně si myslím, že ty následující 2 měsíce utečou stejně rychle jako tento a už se budu chystat na vejšku. Kam? To je ještě ve hvězdách.

parks & recreation

8. června 2017 v 18:01 | Heaven |  Seriály
Už je to asi rok (kurňa dlouhá doba) co jsem naposledy psala o nějakém seriálu. V posledních měsících jsem ani nic nového nerozkoukala a stále jsem ve skluzu se starými dobrými seriály. Ovšem počítám s tím, že v létě budu mít dostatek prostoru na nové seriály (pár už jsem si jich vyhlídla). Teď bych vám ale ráda představila jeden seriál, který jsem začala sledovat zhruba před rokem.

Výsledek obrázku pro parks and recreation
komedie, sitcom
2009 - 2015
Amy Poehler, Rashida Jones, Nick Offerman, Aubrey Plaza, Chris Pratt, Aziz Ansari a další

Pro české diváky trochu netradiční seriál, který není veřejnosti tak dobře známý. Ovšem na sociálních sítích jako je Tumblr ho dobře zná každý druhý. Hlavní postavou je Leslie Knope, iniciativní zástupkyně vedoucího odboru Městské zeleně (Parks and Recreation) z fiktivního městečně Pawnee v Indianě. Seriál nemá pevnou dějovou linku (hlavně zpočátku), je založený především na charakterech postav a na tom, co se zrovna děje v jejich životech. Celý seriál je natáčen stylem "mockumentary" - což znamená, že je to takový napůl dokument, kdy čas od času postavy mluví jednotlivě do kamery jako by natáčeli dokument o svém životě.

Pilotní díl je docela zabávaný, takový seznamovací a pro ty, kteří seriál sledují poprvé, dost důležitý. Ale ostatní díly z 1. série (celkem jich je asi 6) můžete s klidem přeskočit, protože nejsou moc dobré a celkem nudné. To vám ale řekne každý, kdo tento seriál shlédl, nejde jenom o můj názor. 2. série vás blíže seznámí s charaktery a je o mnoho lepší. 3. a 4. série mně bavily nejvíce a dál jsem se zatím nedostala, ale to je jen otázkou času.

Vedle Orange Is The New Black, o kterém jsem taky psala, je to jeden ze seriálů, které sledujete hlavně kvůli postavám a jejich charakterům než že by šlo o brutálně napínavou dějovou linii. Jednoduše řečeno, každý má svoje místo a kouzlo. Svým způsobem charismatická a optimistická Leslie Knope, šéf odboru Ron Swanson, kterého bych označila za svoji nejoblíbenější postavu, pohodový a luxus milující Tom Haveford, životem znuděná April Ludgate nebo roztomile přiblbý Andy Dwyer a další.

Jde o seriál s milým a ne úplně vlezlým stylem humoru, ale rozhodně patří k těm lepším sitcomům, které si zaslouží více pozornosti.

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

blogeři, pro koho píšete?

3. června 2017 v 14:30 | Heaven |  Něco k zamyšlení
V posledních měsících jsem se blogu tolik nevěnovala. Dříve, před pár lety, to byl jeden z mých největších koníčků. Tvořila jsem designy pro sebe i pro jiný blogery, pořádala jsem soutěže a zkrátka jsem blogu věnovala i několik hodin denně. Měla jsem i mnohem vyšší návštěvnost než tady.

Došla jsem do dobu, kdy je pro mně blog normální, každodenní věc.

Jako když si ráno dáte kávu. Někdo si kávu bude fotit, dávat ji na insta, žebrat o lajky pomocí nesmyslných hashtagů, kupovat si ty nejúžasnější hrnečky a nejdražší kávu v okolí. Být středem pozornosti. Aby všichni viděli, jak se máte úžasně.

A pak jsou tu lidi, kteří si doma v klidu vypijí svoji oblíbenou kávu podle sebe. Na gauči, v pyžamu, neučesaní, ve starém hrnečku, možná ne tu nejdražší, ale je to jejich oblíbená. Nepotřebují hledat ten správný úhel a filtr aby měli na insta co nejvíc lajků.

Tak je to i s blogerama.

Když se řekne BLOGERKA, všichni si vybaví ten 1. typ. Jedna jako druhá, píšou o módě, zdraví stravě a podobně. Všichni znáte alespoň jednu takovou. Ne, neodsuzuju je. Určitě jsou mezi němi i ty, kterým to vážně jde a jsou v tom dobré. Ale blogerky přece nejsou jenom pipky, co si budují osobnost na bezchybným instagramu pod záplavou spoluprácí.

Jistě, jakmile lidé vidí, že téhle to vyšlo, chtějí to zkusit taky. A pak se vyrojí milion kopií a pomalu je ani nerozeznáte od sebe. Stejně je to s Youtube. Začali ViralBrothers a teď máte bambilion youtuberů že ani nevíte, kdo je kdo.

Svým způsobem mně Youtubeři zajímají. Spíš ale z toho sociologického a psychologického hlediska než abych je žrala. Kdyby mi bylo 12, možná ano, ale co mi v tuto chvíli můžou nabídnout? Maximálně oddychovou zábavu, když se chci zasmát něcí trapnosti. Buď jsou to opravdu takový blbci nebo ze sebe blbce dělají kvůli sledovanosti (asi od každého něco).

Chci tím říct, že je docela fascinující pozorovat, jak se i ta internetová zábava mění. Před 7 lety letěly pixelky, bleskovky, blogy o simících, spřátelování a všichni byli tak nějak víc pospolu. Populární blogeři (myslím z této domény) byli opravdové celebrity, četli je i lidi, kteří blogy sami neměli. A dnes? Spřátelování asi ještě funguje, ale soutěže skoro vůbec, blogy o simících jsou pohřbeny v hlubinách času a každý si jede tak nějak za sebe. No řekněte, kdy vám článek okomentoval někdo, kdo sám blog neměl?

Jsem bloger proto, protože to ke mně tak nějak patří. Možná nebudu přidávat pravidelně ani nic přelomovýho, co by mi zajistilo několikanásobný přísun návštěvníků. A víte co, ani o to nestojím. Jsem ráda, že mám svoje místo, kde můžu psát prakticky bez cenzury a co mně napadne. I s tím, že si to přečte 10 lidí.

Pro mně znamená blog formu relaxu. Stane se (občas), že mně lidi (ať už na živo nebo ve virtuální realitě) prostě něčím serou a tak se zkrátka zabavím něčím jiným a pak mně to zase chytne a jsem schopná napsat 2 podobné články za den. Je to taková forma relaxu a zároveň seberealizace mimo normální svět, kde vás obyčejně nikdo neposlouchá. Dneska by pro mně pravidelné chrlení články, soutěží a podobných věcí už nebylo možné, hlavně kvůli dalším povinnostem. Upřímně ale ráda vzpomínám na tu dobu před pár lety, kdy jsem se těšila, že přijdu domů ze školy a něco napíšu. Na druhou stranu to byl takový útěk z ne až tak příznivé reality té doby. Dost se toho změnilo a teď už si i několik dní na blog nevzpomenu :D

Ale ne, určitě neházím flintu do žita. Jenom mně občas mrzí, když vidím blogerky (a youtuberky samozřejmě taky), jak zaprodávají vlastní duši všemožným firmám jenom aby dostali další rtěnku, kterou vychválí do nebe, i když nebude vůbec skvělá nebo ze sebe dělají idioty jenom kvůli větší popularitě...