Září 2016

playlist - september

27. září 2016 v 11:38 | Heaven |  Hudba
Jak se máte? Já celkem fajn. Až na to, že jsem právě doma kvůli tomu, že jsem nemocná. Ale nic vážného, ve čtvrtek už pádím do školy. Tak si poslechněte něco z mého zářiového playlistu :)

Lady Gaga - Perfect Illusion


Arctic Monkeys - Fake Tales Of San Francisco


Lana Del Rey - Sad Girl

a jak to mám vědět?

21. září 2016 v 17:48 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Před pár dny jsme ve škole rozebírali psaní úvahy. Ne že by to bylo poprvé. Už kdysi, na malém gymplu, jsme psali úvahy. A teď píšu úvahu o úvaze. No nic, zpátky k tématu. Samozřejmě, že úvahy byly úplně jiné. Téma, které jsem ale nesnášela, bylo JAK SI PŘEDSTAVUJI SVOJI BUDOUCNOST. Když je vám 12, máte nějaké představy. Některé jsou těžko zrealizovatelné, jiné se blíží skutečnosti. Pak zjistíte, co to obnáší, být takovým doktorem nebo učitelkou a vrhnete se na něco, co by více odpovídalo vašim schopnostem. A pak jste ve čtvťáku a o svých schopnostech nevíte ani zblo. Neříkám, že se to nestalo. Před pár - třeba pěti lety - bych napsala, že chci být spisovatelka. Rozhodně je to zajímavá práce, vymýšlet příběhy, být obdivována čtenáři a sbírat literární ceny. Jenže krásné věci převáží nevýhody - nestálý příjem, žádná záruka úspěchu, neustálé vysedávání u počítače, nátlak, prvotní nezdary, málo talentu... Někdo se narodí s přirozeným talentem a sype z rukávu jeden nádherný příběh za druhým psaný ještě nádhernějším jazykem. Stejně tak to dopadlo s psychologií. Koho by nezajímalo podívat se do lidské duše. Jenže když jsem zjistila, že se tam hlásí pomalu každý, kdo umí číst a psát (čímž nechci samozřejmě nikoho urazit, je to jen můj postřeh), je tam spoustu věcí z biologie, nemyslím si, že to bude takové to zábavné "poznej člověka podle zdržení sklenice".

Někde jsem četla, že nejtěžší je popsat sám sebe. Na angličtinu se nám často měnili učitelé. A jelikož jsou dost zvědaví, kdo jim sedí v lavicích, chtějí, abychom se jim představili. Což není žádný psychologický rozbor, jméno a věk ještě dám dohromady, ale stejně to nemám ráda. Jedna věc je, jak mi vnímáme sami sebe, ale ostatní nám mohou vnímat jinak. Třeba se někdo zasměje vašemu vtipu. Nečekáte to, ale jste polichocení. Aha, takže to se mnou není tak zlé. Přeci jenom umím bavit okolí. Díky reakcím získáte dojem, že jste opravdu vtipní, přitom stačí mít jen dobře naladěné publikum. A pak přijde někdo, kdo vám to vyvrátí, podryje vaše sebevědomí a jsme zase tam, kde jsme byli. Mám svoji představu o svém ideálním já. Jak vypadá, jaké má zájmy, jak se baví se společnosti. Možná je to trochu hloupé, ale je to něco, co mně žene stále kupředu.

introvert and party image

V mém věku už lidé o sobě vědí, jací jsou. Alespoň umí odhadnout své schopnosti. Vím o sobě, že jsem introvert, nebavím se tolik s lidmi, nejsem průbojná a už vůbec ne v společnosti větší skupiny lidí. A pak poznáte někoho, kdo si myslí, že je hrozně chytrej. ,,Ty jsi taková tichá!" Díky, to jsem nevěděla. ,,Musíš víc mluvit!" Hm, to jsem taky potřebovala slyšet. To je jako říct anorektičce, ať se nají a člověku s depresí, ať se usměje a bude mu líp. Ale vlastně se ani nechci měnit. Prostě taková jsem. To, že jsem introvert, přece neznamená, že jsem asociál. Mám kamarády, umím komunikovat s okolím. Nechápu, proč si to většina extrovertní populace myslí. Chovají se k nám jako k postiženým a nemocným. V takových chvílích je mi trapně i za ně. Přečtěte si trefný článek 18 vět, které nenávidí introverti.

Jenom taková perlička za na závěr: Každý, jsme jedinečný, ale tím, že o tom budu psát statusy ke svým selfíčkám na FB, tomu moc nepomůžu.

,,naše generace je nejlepší"

16. září 2016 v 17:36 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Nepamatuju si dobu, do které jsem se narodila. Znám ji pouze z vyprávění. Mateřská byla nedůstojně nízká, bývalé ruštinářky už se stihly přeučit na angličtinu, Havel byl ještě prezidentem a posledním hitem byla oblíbená americká sitcomová rodinka. Pubertální děti se v té době zajímali o úplně jiné věci než my. Nemusím snad vypisovat, co všechno neměli, to si dokáže každý sám představit. Nechci tu rozebírat, jak se dnešní generace hrozná a podobné, dokola omílané bludy. Chtěla bych se na to podívat z té druhé strany.

Je to tak trochu reakce na článek, který byl nedávno na titulce. Nedokážu si sama sebe, ve svých čerstvých devatenácti, představit, jak budu žehrat nad tím, jak je dnešní generace dospívajících dětí strašná, protože mají lepší mobily než jsem měla já v jejich věku. Protože já jsem taky ještě ta generace. Možná jsem v jejich věku neměla internet po ruce ve dne v noci, ale to z nás ještě nedělá jiné tvory. Děti, které se teď narodily, budou mít zase úplně jiné možnosti, protože technologie se vyvíjí tak rychle, že si toho ani nestačíme všímat. Ve svých deseti letech (tz. září 2007) jsem dostala první mobil. Byla jsem z toho nadšená. Další krok k samostatnosti a dospělosti. Na tu dobu byl docela dobrý. Dokonce s foťákem a přehrávačem písniček. Jo, každý dítě chtělo mobil. Někteří spolužáci ho dokonce měli už od druhé třídy. Čím se lišíme od těch dnešních?

tv, television, and brain image

Na své dětství mám hodně dobrých vzpomínek. Běhali jsme venku, ale ne dvanáct hodin denně. Nejsem tak stará, abych nemohla tvrdit, že jsme v sobotu ráno nevstávali a nečekali na své oblíbené pohádky a pořady. Taky jsme dost hráli počítačové hry, nejvíc The Sims. Každý, komu dnes není více než 30, si tohle zažil. Nebuďme tak pokrytečtí. Neznám tolik dnešních dětí, abych mohla posoudit, jak na tom jsou děti obecně. Mému bratranci je skoro jedenáct. Zná dost Youtuberů a tráví sledováním videí hodně času a taky má rád Minecraft. Donedávna měl dokonce o dost lepší mobil než já. Když ale přijede na víkend k babičce, těší se, až uvidí svoje kamarády a vyrazí na kolo. Mám ještě dvě sestřenice, jednu desetiletou a druhou osmiletou. Obě mají mobily hlavně z toho důvodu, že jezdí sami do školy autobusem a aby si prostě mohly zavolat. Jinak tráví obě spoustu času na kroužkách v ZUŠce nebo u koní. Ale za pár let to může být úplně nijak. Doba se může jakkoliv změnit, ale puberťáci budou vždycky puberťáci, které spojuje spoustu věcí.

Když je vám 12, svět nedává vůbec smysl. Nejste už děti, nehrajete si s hračkami, nechodíte všude s rodiči. Nejste ale ani dospělí, nemůžete se samovolně potulovat po venku a zírat na seriály celou neděli. Pamatuju si, jak náročný byl pro mně rok 2009 a 2010 a nevrátila bych to ani za milion. Prostě se ráno probudíte a nevíte, kam patříte, protože svět kolem vás se mění - škola, zájmy, priority, prostě všechno. V té době jsem se hodně porovnávala s ostatními. Ve své nové třídě jsem viděla spoustu lidí, kteří vypadali bezchybně a chtěla jsem být taky taková. Ne že bych někoho napodobovala. Spíš jsem se inspirovala, možná až příliš. Líbily se mi věci, které bych si dneska nepořídila. Měla jsem pocit, že mně nikdo nechápe. Rodiče se stali nepřáteli, spolužáci byli cizinci, nejlepší kamarádka někým jiným, než koho jsem znala.

Všichni nemají divokou pubertu. Ale každý jsme v té době trochu blbý. Pokud si za pár let tyhle odrostlé děti řeknou, že dělaly chyby a chovali se strašně, bude to jenom dobře, protože to je známka toho, že dospívají. Vinit děti z toho, že jsou rozmazlení a nevím co ještě, je nesmyslné. Dokud jsme děti, i když se cítíme jako největší dospěláci, jsme v rukou rodičů a moc s tím nenaděláme. Později už ale rozhodnujeme sami za sebe a můžeme věci změnit. Když děti sedí jenom před počítačem, tabletem a mobilem, nevytáhnou knížku z police ani paty z domu, mohou za to rodiče. Rodiče, kteří si ulehčí práci tím, že raději posadí dítě k bedně než aby si s ním šli hrát. Rodiče, kteří mu raději koupí ten mobil, jenom aby dal pokoj.

Víte, to, že děti mají lepší technologii, neznamená, že budou šťastnější. Ale lezení po stromech a stavění lesních bunkrů taky nemusí přinést štěstí. Zkuste svoje dítě vytrhnout z kolektivu. Nebo raději ne. Nikdo nechce, aby jeho dítě šikanovali spolužáci proto, že nezná tohle a tamto, protože pořád běhá po lese. Rozhodně nechci omlouvat šikanátory, ale víte, jaký jsou děti. Snažme se je raději vést k něčemu lepšímu než je jen shazovat.

kde hvězdy stále září - trish doller

11. září 2016 v 19:13 | Heaven |  Knihy
Výsledek obrázku pro Kde hvězdy stále záříKde hvězdy stále září/ Where the stars still shine
Trish Doller

Co si Calie pamatuje, je na útěku se svou matkou, která ji jako dítě unesla od otce. Calie nikdy nežila normální život - nikdy neměla opravdový domov, nikdy nepoznala svou rodinu, nechodí do školy a nejčastěji se živí jídlem z automatů. A když její matku zatkli a Calie se vrací ke svému otci, musí najít způsob, jak nechat minulost za sebou a jak se stát součástí velké rodiny. A hlavně musí uvěřit, že láska opravdu existuje a ona může být milována, nejen využívána. A jaké místo se k tomu hodí víc než malé městečko na Floridě s velkou řeckou komunitou, kde je celý rok krásné počasí, oceán je za rohem a rybářské lodi každé ráno vyrážejí na lov?
Calie je zvyklá na život na útěku. Už řadu let nechodí do školy a celý den se potoluju a čeká, kdy její matka připomínající Courtney Love, dostane záchvat a bude chtít zmizet. Calie nikdy neměla kamarády, natož běžný život. Když je s matkou znovu na útěku, zastaví je policie kvůli kradenému autu. Caliina matka je zatčena a Calie musí zůstat u otce a jeho nové rodiny. Ačkoliv je její otec rád, že jí po letech znovu vidí, Calie si na nový život nemůže zvyknout.

Původně jsem knížku vůbec neplánovala číst, ale nevěděla jsem, co si vzít na dovolenou, takže volba padla na ní. Každopádně toho nelituju. Ačkoliv příběh tak z 50% působí jako typické teenagerovské klišé. Naopak jsem ráda, že tu nebylo žádné prostředí školy. Calie se totiž rozhodla pracovat místo studování. Jinak by to opravdu příliš připomínalo Mean Girls. Další pozitivní věc byla čtivost. Ačkoliv konec příběhu byl trochu trapný, samotná kniha byla velmi čtivá a na dovolenou tak akorát. Jedna věc, co mi hodně vadila, byl ten polobůh Alex. Opálený a se zlatými vlasy? Blbost! Vlastně ně, když jste ten polobůh...Samozřejmě hned jde po hlavní hrdince, která je sice krásná, ale trochu protivná a děsně paličatá... Jistěže se tam musí objevit klišé. A pak to ,,Mýlíte se. Budeme spolu, jen každý jinde." Rozjezd super, ale ten závěr je prostě... trapnej. Calie byla docela v pohodě, sem tam ji chcete zabít, ale to každýho, že ano...

Není to kniha roku. Snad ani kniha měsíce. Ale vzhledem k žánru je to pořád nad průměr :)

4/5


devatenáctiletá

7. září 2016 v 11:05 | Heaven |  Deník
Před 365 dny stejný článek, ale s jiným nadpisem. Rok se s rokem sešel a znovu slavím narozeniny. Poslední rok, co jsem náctiletá. Divný. Vůbec si nepřijdu na devatenáct. Před pár lety jsem si říkala, že ti osmnáctiletí a devatenáctiletí na naší škole jsou tak dospělí a samostatní... jenže jak k tomu vysněnému milníku postupně přicházíte, zjistíte, že to není tak, jak to vypadá. Může vám být kolik chce, ale pořád to budete vy. Nic se nezmění kvůli číslu v kolonce "věk". Ježiši, vždyť jsem si ještě ani sama nekupovala alkohol (cigarety už vůbec ne, jelikož nekouřím)! Stejně mám ale pocit, že by po mně chtěli občanku, protože vypadám tak na 15-16 let :D Říkám si, že je to pořád lepší než vypadat na 25...

Dneska jsem hezky doma, klídek, pohodička... Proč? Turistický kurz skončil předčasně (o den dříve), protože učitelka, která s námi chodí, má nemocné děti a musí s nimi zůstat doma. A tak je pro mně dnes něco jako poslední den prázdnin. Naštěstí ty naše pochoďáky nebyly tak strašné. Teda, učitelka trochu prudila a chtěla kontrolovat svačiny (whaaat?), ale třeba v úterý už jsme byli v půl jedenáctý (dopoledne) doma - hlavně proto, že děsně pršelo a byli jsme promoklí až na kost. V pátek jsme hráli "seznamovací hry". Wtf, ve čtvrťáku... jasně, jsme tam tři třídy (10 lidí dohromady), ale notááák... Možná to znáte, jdou dvojice za sebou a jedna řada se vždycky posune o krok dopředu a nově vytvořené dvojice s spolu musí bavit... S některými lidmi je to v pohodě, ale když si nemáte co říct, je to dost trapné. Každopádně jsem ráda, že tu učitelku nemám na tělocvik. Holkám ze 4.D říkala: ,,Už ses těším, až mi předvedete, co jste se za ty roky na tělocviku naučili - šplh, gymnastickou sestavu...". Panebože, to bych buď propadla nebo umřela. Díkybohu za našeho zlatého tělocvikáře.

O víkendu přijedou jedni prarodiče, druzí prarodiče, teta se strejdou a bratrancemi na narozeninovou oslavu. Těším se na ně. Nemáme sice malý byt, ale není utvořený na 10 lidí najednou, ale zvládneme to. V neděli přijede druhá teta se strejdou, sestřenicemi a bratrancem a jedeme na společný oběd. A další víkend mám oslavu s kamarádkama. Psala jsem jim, ale zatím se nikdo neozval, no nebudu předbíhat. Rodiče vypakuju k babičce a snad by to mohlo být i s přespáním.

A zítra už mi začne to učení. Fuj.

kousek maďarska na fotografiích, 2. část

4. září 2016 v 18:30 | Heaven |  Deník
V počítači mám ještě pár fotek z dovolené z Maďarska a byla by škoda je nechat jen tak ležet ladem a neukázat, že? :)


oktáva = maturitní ročník

1. září 2016 v 12:48 | Heaven |  Deník
Minulý rok pro mně 1. září prakticky nic neznamenalo, protože jsme šli všichni kvůli rekonstrukci o 14 dní později. Letos už jsem mašírovala do školy jako všichni ostatní. Ne že bych z toho byla nadšená. Ne že by mi nevadilo, kdyby se prázdniny prodloužily ještě o pár dní či týdnů. Ale docela mi chyběly ty známý ksichty...

Ve škole jsme se stejně nesešli všichni. Víc jak půlka třídy + další lidi z vedlejších tříd odjeli na sportovně turistický kurz do Slovinska kam jsem, jak je vidět, nejela. Popravdě, je to jediná školní akce, kterou jsem za celých 7 let na gymplu vynechala. Není to tak, že bych nechtěla poznat krásy další země, ale podle toho, co jsem slyšela, jde o dost fyzicky náročnou záležitost, na což já moc nejsem. Lezení po horách, spaní pod přístřeškem, jídlo všude sebou, žádná sprcha... Stejně ale o moc nepřijdu. Místo toho máme "turistický kurz v místě" , což v normální řeči znamená, že budeme chodit po výletech v okolí. Na spoustě míst jsem samozřejmě už byla, ale to není to nejhorší.


No a tak jsme mi zbylí dnes přišli do školy. Netušila jsem, co budeme mít první den za učitele. Do třídy nakráčela učitelka, kterou jsem vůbec nepoznala (před pár lety na škole učila, ale odešla na mateřskou) a působila hodně nepříjemně. Byla jsem připravená na různé katastrofy. (třeba že s námi bude vybíhat kopce zlá učitelka zeměpisu, která až příliš připomíná Dolores Umbridgeovou) Možná jí to tak nepřišlo, ale mluvila na nás jako na hluchý dementy. Znělo dost výhružně, jako bychom jí dali na židli žvejkačku nebo tak něco. Se spolužáky jsme po sobě nenápadně pokukovali jakože dělá si srandu. Potom se nás ptala, kdo by dobrovolně napsal článek o našem kurzu na školní web. Samozřejmě, že se nikdo nepřihlásil. Já bych napsala něco takovýho, ale asi by se jí to nelíbilo. Nejhorší na tom je, že ona bude chodit na ty výlety s náma + další učitel. A ještě s námi chce hrát nějaký hry, aby nás lépe poznala. Panebože. Chtěla jsem myslet pozitivně, ale tohle bude určitě hrozný. Ještě, že je tam pár lidí, se kterými se dá mluvit...

O maturitě, která mně čeká letošní rok, se ještě nemluvilo. Ale domnívám se, že to na nás vybalí hned příští týden. Rozvrh hodin máme trochu lepší než minulý rok. Žádná chemie, fyzika ani zeměpis - jupí! Bohužel nám z neoblíbených předmětů zůstala jedna hodina biologie. Pak mám nové zajímavé předměty jako dějiny filozofie, sociologie každodennosti, informační a digitální technologie, seminář z dějepisu a literární a jazykový seminář. Ještě uvidíme, jak se to bude celé vypadat... Já se jdu raději podívat na zítřejší program, abych neskončila prokousnutým hrdlem od naší milé paní učitelky.