writing challenge - den druhý

9. července 2016 v 14:39 | Heaven |  Něco k zamyšlení

Postavit se strachu čelem

Tentokrát něco kratšího :)

Stála jsem na okraji bazénu a pozorovala jsem slunce odrážející se na průzračné modré hladině.

Mně horko nevadilo. Všichni se hned běželi zchladit do vody, ale mně stačilo zalézt si do stínu stromů.

Nesnášela jsem vodu. A ze všeho nejvíc jsem nesnášela koupání. Sledovala jsem kluky, jak si navzájem drží hlavy pod vodou. Copak nevědí, že voda může být stejně nebezpečná jako oheň? Lidé tento živel moc podceňují.


flashback

,,No tak, Caroline! Přece tam nebudeš stát celý odpoledne jako trubka!"

Anna byla vždycky moje nejlepší kamarádka. Jít sem s celou partou byl její nápad. Vlastně to nebyla naše parta, ale její parta. Vůbec jsem ty její kamarády neznala. Nikdy bych neřekla, že se s Annou spřátelí takoví týpci. Ale pravdou bylo, že se za poslední měsíce hodně změnila. Chápala jsem ji. Já jsem nebyla nikdo, kdo by ji posunul ve společenském žebříčku. Nestačila jsem jí.
Nakonec, mohla by to být šance i pro mě, ne?
Nebýt pořád jen ve stínu a vylézt z ulity.

Voda byla ledová. Aby ne, byl teprve začátek června a teplých dnů bylo teprve pár. Hladina mi sahala po pas, ale nebyla jsem si jistá, jestli mám jít ještě dál. Neuměla jsem plavat. Byla jsem vyvrhel i kvůli jiným věcem, ale tohle nebylo tolik vidět. Až doteď.

,,Máš ji!" David mně plácl do zad. Byl asi o dvě hlavy vyšší a mnohem silnější. Ponořila jsem se jako kus šutru.
Ani jsem se nestihla nadechnout. Kalná voda mi vlezla do nosu, pusy i do uší. Měla jsem pocit, jako by můj mozek zasáhlo vlnobití.

Konečně jsem se nadechla. Měla jsem pocit, jako bych byla pod hladinou celou věčnost.

,,Co děláš?! Nezdržuj hru, ne?" křičel na mě jiný kluk, jehož jméno už jsem zapomněla.

Postoupila jsem dál. Hloubka se začala zvětšovat. Dno mi začalo mizet pod nohama. Zachvátila mně panika.

Vzpomeň si, co říkala Anna, říkala jsem si v duchu. Ruce k sobě, od sebe. Nohy k sobě, od sebe. Viděla jsem ji, jak to naznačuje. Nepřišla ke mně, aby mně podržela. Nechtěla, abych vypadala před jejími fajnovými kamarády blbě. Pozdě.
Nechali mně dobrých deset minut zběsile máchat končetinami. Snažila jsem se někoho chytit a pokračovat ve hře. Ale všichni stáli moc daleko. Byli daleko lepší plavci. Smáli se mi. Nedívala jsem se jim do obličejů, ale cítila jsem ty jejich úšklebky na tváři. Chtěla jsem zmizet.

Anna předstírala, že si nevšimla, že se k ní blížím. Šťouchla jsem ji do zad. ,,Máš ji," hlesla jsem.

Ostatní se dali do pohybu a mně si nevšímali. Bolely mě svaly. Jako by se úplně roztékaly. Chtěla jsem se něčeho chytit, ale byla jsem moc daleko od břehu.
,,Hej, je ti něco?" promluvil na mně Chris, který se vždycky držel Davida.
,,Nic, jenom… nejsem moc dobrý plavec," přiznala jsem.
,,Hlavně se pořádně nadechni," radil.
Nadechla jsem z plných plic.

Cítila jsem, jak mi položil ruku na krk a zatlačil. Slyšela jsem jejich hlasy. Počítali.

Chtěla jsem zakřičet, ať toho nechají. Nechtěla jsem být žádná jejich hračka, se kterou zkoušejí, co vydrží. Ale v hlavě jsem měla jenom prázdno. Prázdno mi postupně zaplňovala celý mozek.

Zbytek dne už si nepamatuju.

Tohle byla příčina mého strachu. Kvůli tomu jsem ale k psychologovi nechodila. Nemusela jsem být odborník, abych na to přišla.

,,Caroline, nic to není, vážně. Budu tě podpírat." Mike se opíral o okraj bazénu, v očích prosebný pohled. Věděl o mém problému, ale stejně se mnou chtěl strávit odpoledne u bazénu.
,,Jsi blázen," otočila jsem oči v sloup.
,,Jo, do tebe," zakřenil se.

Odhadovala jsem hloubku bazénu. Ani Mike nedosáhl nohama na dno a to byl o hlavu vyšší než já.

,,Skoč, Caroline. Chytím tě."

Zhluboka jsem se nadechla. I když jsem věděla, že můžu Mikeovi věřit, pořád se mi ale chvěly ruce.

Byl to podivný pocit. Jako bych se ocitla v jiné dimenzi. V dimenzi, kde neplatí nic z toho, co jsem znala.

Když jsem se vynořila na hladinu, Mike mně hned začal podpírat.

Nebylo to tak strašné, jak jsem očekávala. Každý strach se dá překonat, pokud se rozhodnete, že už nechcete, aby vás dál ovládal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andey Andey | Web | 10. července 2016 v 11:03 | Reagovat

Moc pěkná povídka :)
Člověk se musí postavit strachu čelem, jestli nechce, aby ho ovládal.

2 *Shock *Shock | Web | 10. července 2016 v 14:28 | Reagovat

Ty píšeš kouzelně.. úplně bych brala pokračování:D:-).

3 Switch Switch | E-mail | Web | 10. července 2016 v 17:24 | Reagovat

Moc pěkně napsaný, já ne že bych se bála vody, plavat a tak, ale nesnáším koupání před cizími lidmi :-D prostě to nemůžu vydržet... :-)

4 darthnellr darthnellr | Web | 11. července 2016 v 8:47 | Reagovat

Píšeš fakt dobře. Krásně se to čte)

5 steel32 steel32 | Web | 11. července 2016 v 9:59 | Reagovat

fakt píšeš skvěle :D
hlavně mi to přijde jak z nějakýho filmu, ten flashback takovej stísněnej a ta přítomnost taková milá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama