Červen 2016

fakjů pane učiteli

29. června 2016 v 15:49 | Heaven |  Filmy
Fack ju Gothe/Fakjů pane učiteli
Komedie
Německo, 2013

Zeki Müller nemá na vybranou. Někdo totiž postavil školní tělocvičnu přímo nad jeho "úsporami". Tedy nad místem se zakopanými ukradenými penězi, které tam pro něj ukryla jeho přítelkyně. A tak, aby se po propuštění z basy dostal ke své kořisti, musí se vydávat za suplujícího učitele na Götheho gymnáziu, čímž vznikne už tak sužovanému vzdělávacímu systému další problém, protože od toho okamžiku zaměstnává nejbláznivějšího učitele všech dob. V noci se Zeki snaží tajně prokopat ke své uloupené kořisti a během dne používá sice drastické, ale účinné metody, aby zkrotil neukázněné teenagery ve třídě 10. B. Jeho upjatá, korektní kolegyně, učitelka Lisi Schnabelstedtová (Karoline Herfurthová), sice odsuzuje jeho neortodoxní pedagogické metody, ale nemůže si pomoct a do nového "kolegy" se zamiluje. Dokonce mu pomůže vykopat něco cennějšího než je hotovost - zbytky jeho vlastní morální integrity.

Na film jsme se původně dívali na němčině s německými titulky. A jelikož němčině moc nerozumím, měla jsem trochu problém s pochopením vtipů, i když jsem příběh stíhala sledovat. Proto jsem si raději film pustila znovu a ani podruhé jsem nelitovala.

Celý film byl takový svižný a opravdu vtipný. Ne všechny komedie mi sednou, protože mi daný styl humoru třeba nevyhovuje nebo mi přijde moc primitivní.

Postavu Zekiho si nelze neoblíbit. Románek mezi ním a Lisi byl občas takový podivný a úplně mi k sobě neseděli.

Druhý díl se mi líbil o něco méně než první, ale i přesto byl skvělý. S tím výletem to byl opravdu dobrý nápad. Páni, dochází mi, že tu "recenzuju" film a nemám o němco napsat. Každopádně, pokud jste ho neviděli, určitě se na něj mrkněte, protože tahle komedie mně opravdu bavila - a neříkám to často.

4,5/5


konec dalšího školního roku?

26. června 2016 v 17:47 | Heaven |  Deník
Nástup na gymnázium si pamatuju jako by to bylo včera. A už je to téměř 7 let. Pořád to bylo ,,pohodička, ještě takových let přede mnou" a pak najednou prolezete třeťákem bez velkých zranění a ani nevíte jak. Poslední dobou čím dál více přemýšlím nad tím, jaké změny mně čekají. Každý má nějakou představu, ale čím si můžu být jistá?

Každý tvrdí, jak je gympl náročný, ale podle mně je všechno jen o povaze člověka a o zvyku. Je celkem logické, že se musíte učit, pokud nechcete propadat, ale pro mně je to celkem normální věc. Konec pololetí je ale vždycky šílený. Učitelé přijdou se skvělým vynálezem: abychom neměli všechny písemky na poslední týden, budou všechny v předposledním týdnu - čímž jiného výsledku nedosáhnou. Jelikož jsme ještě jeli na výlet, nacpali všechny písemky a důležitý úkoly do 4 dnů...

funny, school, and lol image

Vysvědčení... Podobá se většině ostatních vysvědčení. Tohle pololetí mám tři trojky (matematika, biologie, fyzika). Z biologie jsem to čekala. Zadání jejich písemek je vždycky k smíchu - napíše tam něco, co nikdo nepochopí a pak to ani neumí vysvětlit. A to samé s referátem - posílám ji ho na e-mail ke kontrole, neodpoví mi, pak tvrdí, že je všechno v pořádku, nemá k tomu žádný připomínky, ale dostanu 2-, no koho to nenasere? Ve fyzice zase pořád píšeme srovnávací testy (aby ne, když máme ředitelku s aprobací matika-fyzika), který jsou úplně mimo moji rozumovou úroveň - píšeme normální písemku a dostanu za jedna, píšeme srovnávací test z toho samého a dostanu za pět... Stejně mně nejvíce mrzí matika. Z tý jsem měla vždycky dvojku, i když třeba v ní nejsem tak dobrá, máme skvělou učitelku. Toto pololetí mi ale dala příšerně zabrat kombinatorika, která dělala problém většině lidí od nás ze třídy. Normálně když se učím, nakonec to nějak pochopím, ale tady jsem chápala jen ty jednoznačný úlohy... Jedniček mám 5 a málem jich bylo 6 (to je tak, když za průměr 1,61 máte dvojku z angličtiny). Zbytek (7 předmětů) jsou dvojky.

Známky jsou stejně jenom čísla. Nikdy to nebylo o znalostech jako spíš o tom, jak dobře se zvládnete na daný test našprtat a kdo sedí vedle vás. Nejzábavnější je sledovat, jak si spolužáci stěžují, že jim vyznamenání uteklo o 1 známku... naštve to, ale k čemu je vyznamenání? Stejně jsou to jen dvě slova na zadní straně papíru. V tuhle chvíli jsou úplně k ničemu. Vážně se za těmi 2 slovy budeme hnát celý rok? Smutné...

Zítra odpoledne jdu na zaučení na brigádu. Vlastně úplně jinam, než jsem měla původně jít. Milá paní, se kterou jsem měla domluvenou brigádu na koupališti, mi jednoho odpoledne napsala, že mě nepotřebuje. Což mě vytočilo. Tak jsem se byla zeptat v cukrárně, kterou mám 20 kroků od domova. A počítají se mnou, teď už snad doopravdy. Není to za žádné velké peníze, ale v téhle době a na tomto místě jsem ráda, že jsem vůbec něco sehnala.

playlist - june

24. června 2016 v 17:05 | Heaven |  Hudba
Jsem přesně takový typ, co si neumí vybrat - rock, pop, taneční elektronika? Nejlépe všechno dohromady, no jako obvykle :D

Linkin Park - Leave All Out The Rest


Paramore - Adore


Tom Odell - Wrong Crowd

město nebeského ohně - cassandra clare

21. června 2016 v 18:05 | Heaven |  Knihy
Město nebeského ohně/City of heavenly fire
Cassandra Clare

V šesté knize - ve Městě Nebeského ohně - jsou Clary, Jace a jejich přátelé neúprosně vtaženi do války, která proti sobě staví Nebe a Peklo, anděly proti démonům. Do války, která hrozí zničit celý náš svět, pokud ji lovci stínů nedokáží zastavit.

Série Nástrojů smrti je poměrně obsáhlá. Nejen že má 6 knih, podle první je také natočený film a teď se rozjíždí nový serál. Série ještě obsahuje dvě série spin offů, z nichž jedna se odehrává před touto a druhá po ní. A možná jsou i nějaké další...

Nemá asi cenu popisovat moc příběh, protože bych vyspoilerovala všechny předchozí knihy. Zkrátka Clary - hlavní hrdinka, její milovaný Jace a jejich přátelé bojují proti Sebatiánovi, který chce přeměnit všechny lovce stínů v temné lovce stínů, zničit všechny žijící bytosti a ovládnout svět.

Knížka má přes 600 stran, ale mohla být mít klidně o polovinu méně. Většina z toho je vata. Uznávám, že se celá série čte víceméně dobře. Ale ve chvíli, kdy nemáte na čtení čas každý den, přečtete tak 100 stránek týdně a pak se to čtení strašně táhne. Jo, byla jsem zvědavá na konec, ale spíše na úplný závěr než na ty boje a podobně. I kdyby kniha byla sebezajímavější (což zase nebyla), na můj vkus byl příběh moc roztahaný.

Stejně mám ke stylu psaní Cassandry Clare nějaké výhrady. Možná to dělá ten překlad, ale některé výrazy se v knize neustále opakují. Třeba že něco "voní krví a stříbrem". Dobrá, je to básnická metafora, neberu to doslova, ale ať mi to necpe do hlavy na každých dvaceti stranách. Dýchají snad lovci stínů plyné stříbro? Koneckonců, možné je všechno. Takto se opakoval i popis Sebastiana - samozřejmě, že je unikátní, že má černé oči jako hluboká noc a vlasy bílé jako sníh, ale proč to cpe do popisu pokaždé, když se s ním setkají? Jako by ho čtenáři neznali už od třetího dílu. Navíc to není ani jeho nejzajímavější vlastnost, proč na to pořád poukazuje? Právě kvůli takovým věcem se snažím vnímat knihu i po jiné než příběhové stránce.

Já Cassandru Clare sleduju už poměrně dlouho a nemohla jsem si nevšimnout, že v USA vycházejí její knihy velmi často. Snad každý druhý měsíc vyjde nějaká její kniha ze světa lovců stínů, jejich kamarádů nebo dalšího fantasy. Že by někdo byl tak nadšený pisálek a seděl celý den u počítače? A nebo ji to nedá žádnou práci? Navíc je celkem viditelné, že se nechala inspirovat něčím, co už někdo vymyslel, přidala pár absurdností aby se neřeklo, splácala to dohromady a vzniklo něco, co okouzlí spíše ty, kteří nemají tolik načteno. Mně nepřesvědčila. Například runy - proč jim říká runy, když nemají s původními severskými runami nic společného? Stéla - to je vlastně kouzelnická hůlka, kterou se kreslí runy, co ani nejsou runy. A do toho ještě cituje Bibli. Už zapoměla jenom na Korán. To, že píše jenom pro peníze, je mezi knihomoly celkem známá věc. Doporučuji přečíst si článek o autorce od Syki z Knížního doupěte.

Postavy jsou v pohodě. V tomto díle jsem si hodně oblíbila Simona. Stejně si ale myslím, že měl zůstat tak, jak měl. Konec byl prostě moc pohádkový a absurdní.

Neříkám, abyste knihu nečetli. Klidně si přečtěte celou sérii. Mně to ale nic nedalo. Přečtu, zavřu a čau. Tři hvězdničky jsou se zavřenýma očima.

3/5



stále žiju?

18. června 2016 v 16:05 | Heaven |  Deník
Jen si to představte, nechat ležet blog 14 dní ladem. To se přece nedělá, nenapsat žádný článek a nedat o sobě ani vědět... Vážně, co to je jako za člověka...

Na začátku minulého týdne jsem vůbec nevěděla, co přidat za článek a tak jsem přemýšlela... a další týden jsem kvůli školním povinnostem neměla vůbec čas a teď jsem konečně zpátky. Mám pár nápadů a doufám, že mi to tak nějak vyjde.

Dneska odpoledne jsem se vrátila ze školního výletu. Byl to vlastně náš poslední školní výlet, takže jsme si ho chtěli zařídit podle svého. Učitelka konečně dovolila jen k Máchovu jezeru. Škola nám dala jen jeden den na výlet, takže jsme jeli už ve čtvrtek odpoledne. Penzion jsme měli celý pro sebe, což bylo super, protože jsme nikoho nerušili. V pátek šíleně pršelo, ale stejně jsme šli na Bezděz. No, někam se jím muselo, že ano. Kámoška sebou táhla i pejska a chudák byl úplně promrzlý a celý se klepal... Odpoledne jsme se vrátili, učitelé odjeli a pak to začalo... Nejdřív jsem šla s kámoškama na pizzu (já si dala horké maliny se zmrzlinou, mňam) a pak se začalo grilovat a taky pít. Ale byla tam úplně luxusní atmosféra a ten večer byl úžasný. Potom jsme chtěli jít k Mácháči, ale kámoška zakopla a dost ošklivě upadla, takže jsem s ní a ještě s další kámoškou zůstala v penzionu. Ráno se dokonce muselo jet do nemocnice, aby se jí na to raději podívali. Má naštíplou kost a má sádru... Do toho s ještě ztratila jiná kámoška. To už byla tma a nikdo nevěděl, kam šla. Celý penzion byl vzhůru nohama a všichni ji hledali. Takže jsme o půlnoci jezdili autem po Starých Splavech a volali jsme na ni... což když se ztratila, co když... Naštěstí se vrátila živá a zdravá a všechno se vysvětlilo. Ale bylo to fajn, jeden z nejlepších školních výletů v historii výletů :)

grunge, friends, and tumblr image

alice through the looking glass

5. června 2016 v 16:51 | Heaven |  Filmy
Alice through the looking glass/Alenka v říši za zrcadlem
Fantasy
USA, 2016
Alenka Kingsleighová se ujala řemesla po svém otci a strávila několik posledních let na divokých vlnách světových oceánů jako mořeplavkyně. Po svém návratu do Londýna objeví kouzelné zrcadlo, skrz které se dostane zpět do fantastické Říše divů, kde se znovu shledá se svými starými známými: Bílým králíkem, houseňákem Absolemem, kocourem Šklíbou a potrhlým Kloboučníkem, který není ve své kůži. Kloboučník totiž ztratil svou svoucnost a tak Bílá královna Mirana vyšle Alenku zapůjčit si Chronosféru, cože je kovová koule uvnitř Velkých hodin, jež stanovují veškerý čas. Cestou do minulosti se Alenka setkává se svými přáteli - i nepřáteli - v různých dobách jejich životů. Alenku čeká nebezpečná cesta, během které musí zachránit potrhlého Kloboučníka dřív, než jí vyprší všechen čas.

Po delší době se v programu kina objevil film, za který by stálo utratit peníze. Od prvního dílu sice uběhlo pár let, ale i tak jsem se na druhý díl moc těšila. A stálo to za to.

V kině byly především děti, protože se, už na první pohled, jedná o pohádkový příběh. Stejně jsem se ale celou dobu nemohla zbavit pocitu, že je tam zakomponované i něco více. Možná to nějak souvisí s cestováním v čase. Každopádně fantasy filmy mám ráda a Alenka se mi líbila víc než třeba Město z kostí, protože někdy mám toho "moderního" fantasy plné zuby...

Na filmu se mi líbilo i to, že se sem tam vyskytla nějaká vtipná hláška. Hlavně když si Kloboučník a ostatní dělali legraci z Času. Hrozně vtipní byli i sekundanti a minutanti v sídle času. Srdcová královna je nepřekonatelná postava, ale ostatní byli taky skvělí :)




spokojený život

2. června 2016 v 17:20 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Spokojený život znamená pro každého něco jinýho. Může to být člověk, který žije na druhé straně světa, ale stejně tak to může být váš soused. Spokojený ale ještě neznamená šťastný. Spokojená jsem, když se dobře najím, ale nezařídí mi to šťastný život. Za spokojenost považuju ten stav, kdy se na první pohled zdá, že nám nic nechybí, ale štěstí... to už je mnohem výše. Je to takové vnitřní naplnění, pocit, že nejsme úplně zbyteční a že náš život má nějaký smysl.

Jakožto společenští tvorové se neubráníme srovnávání s jinými lidmi - ať už se srovnáváme sami a nebo nás srovnává někdo třetí. Když někdo pronese něco na způsob co si tady stěžuješ na blbosti, podívej se na děti v Africe, mám chuť po něm něco hodit. Může to vypadat, že se jeden trápí víc než druhý, ale to přece neznamená, že ten druhý taky nemá svoje problémy a mohou ho zatěžovat stejně tak. Šťastný život není jen o majetku. Kdo má hodně peněz, může být stejně tak nešťastný jako chudý a naopak.

happy, quote, and someone image

Všechno je to o prioritách. Pro mě šťastný život nejsou peníze, nejnovější mobil a skříň plná oblečení. Ani 100 liků na profilovce ani 1000 návštěv blog za den. Mnohem víc mi záleží na tom, co znamenám pro lidi, které mám ráda a pro koho jsem důležitá. Když budu mít hodně peněz, budu žít spokojený život. Když budu mít kolem sebe ty správné lidi, budu šťastná. Nevím, co ze mě bude za pár let. Nějak si svoji budoucnost maluju, že kdo ví? To je na tom zajímavé. A možná i trochu děsivé. K čemu by mi bylo bohatství? Kdybych měla všechno, za čím bych v životě šla? Tak je to se vším. Máme větší radost z toho, co si vybudujeme sami než z toho, co je nám podtrčeno pod nos.