Květen 2016

shrnutí: květen

31. května 2016 v 17:04 | Heaven |  Deník
Dělám už shrnutí měsíce po páté a pořád jsem ještě nedošla k tomu, abych si zajímavé nebo důležité věci, co se za ten měsíc staly, zapisovala. Už zase nevím, co bylo na začátku měsíce...

Na začátku května jsme připravovali Den Evropy. Projekt... více si o něm můžete přečíst ve článku, kde jsem všechno popisovala podrobněji. Ani se netroufám zeptat, čí to byl nápad, tenhleten projekt, protože jeho organizace je naprosto šílená. Přípravné dny byly jen dva a zbytek jsme museli dodělat doma. Ještě že jsme byli tak dobrá skupina. Podle názorů návštěvníků jsme patřili mezi top 3 státy. Samozřejmě za to byli i známky, které jdou do několika předmětů - v dějepisu už mám napsanou jedničku ;) Sice je nejmenší hodnoty, ale lepší než nic/pětka...

love, what, and book image

Polovině května mají moje kamarádky narozeniny (jsou jen den po sobě), takže vždycky bývá oslava. Tentokrát nebyla oslava u jedné z nich doma, ale na myslivecké chatě, kterou měli její rodiče půjčenou. Je to v takové vesničce, kam nejezdí ani autobus, takže jsem se tam musela sama odvézt autem, což nebyl problém, akorát jsem přesně nevěděla, kde ta chata je, tudíž jsem musela jet zpátky ke kámošce, protože ona ještě připravovala dorty... Jakmile jsem tam přijela, její rodiče na mně vybafli, že budu muset řídit, protože jsem jediná z party, kdo má řidičák a víc se nás do auta nevejde (byly tam ještě další dvě kámošky)... Což jsem samozřejmě odmítla... zbláznili se nebo co... Řidič začátečník, v cizím autě a ani nevím, kam jedu...? Nakonec jsme se do auta všechny naskládaly a odvezl nás její taťka. No dobrý....

Já jsem věděla, že to nebude nic luxusního... ale že takhle, no, trochu mně to překvapilo. Voda do kuchyně asi vedla, ale nebyly tam ani kohoutky, takže jsme museli jít pumpovat vodu ven. Nádobí bylo... prý umyté, ale nepřipadalo mi to tak. Záchod... no, řekněme že existoval, ale stejně všichni raději chodili za kůlnu... Původně jsem myslela, že tam přespím, ale nakonec jsem se svezla se svojí hodnou spolužačkou domů (v půl jedné by pro mě asi nikdo nepřijel, hihi). Topení taky žádný... Samozřejmě kámoška, která měla na starosti organizaci zakázala všem uvnitř chaty kouřit. Mě to vyhovuje, protože nekouřím, ale bývalý spolužák s tím měl problém a navíc neměl cigarety, takže zapálil slanou tyčinku... No, koho by to napadlo :D A taky jsme pili různou barevnou vodku, která byla podomácku vyrobená... nikomu to neříkejte, ale bylo to pěkně hnusný :D

Jeden den byla naprosto nádherná duha, kterou jsem si prostě musela vyfotit :)

Týden poté přišli na řadu ústní maturity a s tím už naše tradiční volno. Čím si lépe zpříjemnit volno než prací, že. A tak jsme doma malovali. Rodiče si vzali volno a mohlo se začít. Můj pokoj místo žluté nahradila zelená. Je to úplně úžasná změna. Víte, večer, když máte žluté světlo a žluté stěny, se dost blbě kouká. Zvyknete si, ale není to ono. Zelená je taková svěží a celý můj pokoj mi připadá najednou... větší. A taky obývák dost prokounul. A jelikož se musela vystěhovat knihovna, všechny knížky skončili u mně :D

Berlínská exkurze... o tom už jsem psala, co víc k tomu říct? Asi nic. V sobotu jsem byla v kině na Alice throught the looking glass a moc se mi to líbilo, určitě napíšu recenzi...

To je ke květnu asi všechno... myslela jsem, že se za tento měsíc stalo spoustu věcí a možná že stalo, ale já mám na události prostě špatnou paměť. Tyhle články jsou tak úžasně vyčerpávající... Spoustu nudných odstavců, které stejně nic neřeknou. Mám pocit, že já prostě nemůžu být zajímavá. Nikdy. Get a life.

jak vypadá berlín

28. května 2016 v 15:14 | Heaven |  Deník
Je to taková každoroční akce třeťáků - jednodenní exkurze do Berlína. Jako severočeši nemáme do Německa vůbec daleko a Berlín je od nás vzdálený "jen" 250 kilometrů (zhruba). I tak trvá cesta autobusem kolem 4 hodin. Sraz byl před gymplem ve 4:50 (ráno, přátelé) a odjezd v 5:00 (+/- nějaké minuty)

Jeli jsme 3 třídy, ale stačil nám 1 autobus, protože v paralelkách je docela málo lidí. Jednu chvíli byl autobus úplně zticha, protože všichni to zalomili :D Díkybohu jsem se taky trochu prospala a cesta alespoň rychleji utekla. Hned po příjezdu jsme šli do budovy Říšského sněmu. Vlastně tam není nic moc k vidění, je to jen takový obrovský úřad s nepříjemnou ochranou. Ale šli jsme do kupole, kde byl dost dobrý výhled na město :)

Potom už přišla ta pohodovější část dne. Projít město v 50 lidech s tím, že se pořád někam přesouváte jako stádo a čekáte na ty poslední, je dost náročné, proto jsme se rozdělili do skupinek po 6 (už dříve), vytvořili jsme si trasu po památkách a šli bez učitelů. Pokud jste chytří jako my, zvolíte si tu nejkratší cestu (a máte pak 3 hodiny volno :D). Aby učitelé měli důkaz, že jsme skutečně všude byli, museli jsme se tam i vyfotit. A jelikož měla kámoška selfie tyč, fotili jsme se na každých dvou metrech (popravdě, po nějaké půl hodině už to začínalo být otravné).


Na první fotce je památník věnovaný židovským obětem holokaustu. Je sice volně přístupný a nehlídaný, ale stejně mi přijde blbý, když si tam někdo sedne a začne svačit, děti si tu hrají na honěnou a podobně... Snažili jsme se tam vyfotit nějakou vážnou fotku (byl to jeden z našich úkolů), což byl trochu problém, protože tam pořád někdo překážel.



Co k památkám říct? Asi nic moc. Nedokážu je už ani pořádně pojmenovat, pamatuju si jen tu svoji :D Historické centrum tu ovšem není taková jako třeba v Praze. Máme tu pár památek, které si v 50. letech Němci znovu postavili, ale zbytek jsou nové paneláky a moderní budovy. A paneláky nejsou zrovna krásné, vypadají jako něco, co před 40 lety postavili komunisté. A v některých částech určitě ano. Navíc se všude neustále staví. Asfalt smrdí celou ulicí a chodníky jsou zúžené na minimum, což je, vzhledem k počtu turistů, dost nepříjemné.



Na jednom náměstí pouštěli pouliční umělci bubliny... No a zátiší z Toitoiek, to už je klasika :D



Když jsme všechno obešli, měli jsme ještě dost času, takže jsme si sedli do cukrárny nedaleko Alexanderplatz, kde jsme měli sraz. Cena nebyla úplně nejnižší, ale stálo to za to :)


Ze všech velkých měst, která jsem navštívila, na mně Berlín zapůsobil nejméně. Všude samé staveniště a sem tam působil i celkem smutně. Ale všimla jsem si takových zajímavých šestimístných kol, kde všichni seděli dokola a při jízdě se ještě trochu otáčelo, což musela být dost creepy, hlavně tedy pro toho, kdo neseděl ve směru jízdy :D Kola jsou skutečně všude. V Praze by jste se na kole zabili, ale tady mají i vlastní odbočovací pruhy. Samozřejmě jezdí i na chodnících, kde se proplétají mezi davem.

minulé životy

26. května 2016 v 17:25 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Nikdy jsem nebyla nábožensky založená. Náboženství se odvíjí především od prostředí a rodiny, ve které vyrůstáte. I přes to, že nejsem křesťan nebo vyznavač jiného náboženství, mám občas pocit, že musí být na tomto světě něco... jiného. Nevěřím tomu, že narodit se, prožít život, vychovat děti a umřít je všechno, co nás čeká.

Dneska jsme měli na Občance zase filozofickou debatu... tentokrát na optimistické téma strach ze smrti. (Potom proč jsme z tý školy tak zničení.) Co přijde potom? Nebe, peklo, reinkarnace...? Nevím, v co přesně věřím, ale mám za to, že něco je. Nějaká vyšší síla, která nás chrání, dohlíží nad námi a posouvá život dál a že se nic neděje jen tak náhodou. Podle mého názoru není smrt konec. Co bude dál... to je asi jedna z největších záhad.

dark soul black blackened image

Když navštívím nějaké nové místo, občas mám pocit, jako bych tu už byla. Přijde mi známé a neumím to vysvětlit. Řekla bych klasické dejá vu. Bere se to jako samozřejmost, ale mně přijde hrozně zvláštní to, že každý žije jen jednou. A taky nefér, že někdo žije krátce a jiný o dost déle. Dává mi větší smysl myšlenka, že už jsem kdysi dávno, třeba ve starověkém Římě, někdy žila a občas se mi ta vzpomínka promítne. Možná, že duše má nějakou schopnost přeskočit do jiného těla. Někdy mám pocit, že moje mysl sahá mnohem dál než do roku 1997 a že už jsem musela existovat dříve.

Dobrá, už mi připadám, že plácám moc velký kraviny. Raději se jdu trochu přichystat na zítřek. Vstávám ve 4:00 a vyrážím se třídou do Berlína... snad někde při procházce městem neusnu :D


playlist - may

22. května 2016 v 12:32 | Heaven |  Hudba
Za květen se mi tu obejvilo docela dost nové hudby, ale i něco staršího a znovuobjeveného. No prostě směsice všeho možného - přeji příjemný poslech :)

Zedd ft. Kesha - True Colors


Duke Dumont - Ocean Drive


Imagine Dragons - Not Today


oblíbené laky na nehty #2

20. května 2016 v 18:16 | Heaven |  Kosmetika
Laků není nikdy dost. To ale netvrdí moje taštička, do které už se nevejde ani jeden další lak. V poslední době (v řádech měsíců) jsem si pořídila pár dobrých laků, které stojí za zmíňku.

Gabriella Salvete Enamel With Hardener 114


Červený lak je základ, který by měla mít v šatníku ve své kosmetické taštičce snad každá holka, která si ráda zdobí nehty. Jeden jsem měla (od Miss Sporty), ale nebyl tak červený, jak bych očekávala. Laky od Gabrielly Salvete jsou sice dražší než Miss Sporty, ale zato jsou větší a mají nádherné barvy. Výdrž laku je sice průměrná (asi 3 dny), ale ta barva je naprosto úžasná.

,,Je to na internetu, musí to být pravda!"

17. května 2016 v 21:53 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Téma týdne se mi po delší době zalíbilo, proto jsem se opět rozhodla přispět svých dílem... zamyšleník... zkrátka článkem.

Z různých zdrojů jsem nesčetněkrát slyšela podobnou hlášku. O něčem vedete debatu a on se vytasí s argumentem ,,Ale to psali na internetu!" Zvláštní je, že to většinou prohlásí lidé staršího věku, pro které byl před pár lety počítač ještě španělská vesnice. To samé se dělo před pár desetiletími s televizí. ,,Říkali to v televizi, musí to být pravda!" Spoustu lidí už se přesunulo na nové médium, stále se jsou tací, kteří věří všem polopravdám, které jim nakecají jisté Televizní noviny. Ale musím říct, že moje babička stále používá ,,Ale psali to v Blesku!"... to už jsou lepší ty Televizní noviny.

Když si to tak vezemte, televizní pořady procházejí přes jistý filtr. Zaměstnanci televize si vybírají, co chtějí vysílat a o čem chtějí informovat podle toho, na jakou sortu lidí chtějí působit. Není zde tak velká pravděpodobnost, že by nějaký úplný blud pronikl na televizní obrazovky až do obýváku průměrné rodiny. Na internetu si každý může napsat cokoliv, co bude chtít. Proto není úplně nejlepší věřit blogům. Nechci střílet do vlastních řad a už vůbec nechci tvrdit, že blogeři jsou lháři, ale přeci jenom - jsme jen amatéři, proto není nejlepší psát o tématu, kterému úplně nezorumíme, zvlášť když se to týká různých závažných věcích, třeba polititky.

touch, grunge, and rebel image

Podobné téma probíráme i ve škole na jednom předmětu v semináři. Zabýváme se tam různými aktuálními problémy, nedávno jsme dělali nástěnku na téma migrační krize (za což jsme byli nařčeni jednou učitelkou, že jsme příliš velký sluníčkáři, přitom jsme se snažili dát ostatním objektivní informace... no jo, to je tak, když se někdo moc dívá na zprávy a rozčiluje se ,,jak je to všechno špatný"). Teď se zabýváme problémem ruské propagandy a bavili jsme se o tom, jak nenaletět různým zprávám. Stalo se něco strašně šokujícího, o čem píše pouze jedna stránka a nikdo jiný se o tom nezmiňuje? Není to trochu... divné?

Máme kolem sebe strašně moc informačních kanálů, kterými se na nás valí neuvěřitelné množství informací, které nejsme schopni zpracovat. Na internetu se objevují tisíce zpravodajských serverů a každý může tvrdit něco malinko jiného. Důležité je se nad tím zastavit, přemýšlet a pokud se nám zdá ta informace něčím podezřelá, hledat dál. Lidé, kteří věří všemu, jsou strašně snadno zmanipulovatelní a to není vůbec dobré. Máme mozek a musíme ho umět používat - nejenom tím, že zprávy zpracováváme, ale také nad němi přemýšlíme.



25 days blogging challenge - day nineteen

14. května 2016 v 11:52 | Heaven |  25 days blogging challenge

Oblíbení hudební interpreti

Vždycky,když se podívám, co mám za další úkol do blogové challenge, trochu mně překvapí, někdy i vyděsí, co jsem si tam napsala. Není pro mně těžké sestavit seznam oblíbených interpretů, ovšem bude to asi trochu nadlouho... Každopádně je budu řadit chronologicky od těch, které poslouchám nejdéle až po ty nejnovější.


Když mi bylo 11, začínala jsem vnímat hudbu, dívala jsem se na hudební videoklipy a tak dále. Měla jsem ráda hodně písniček, na které jsem postupem času zapoměla. Hodně jsem poslouchala pop a interprety jako je Katy Perry nebo Rihanna... Mezi ně patřila i Lady Gaga. O ostatní jsem se časem přestala zajímat, ale hudba Lady Gaga na mě stále působí. Nejspíš je to tím, že ona je prostě jedinečná. Je talentovaná a hodně se stará o své fanoušky. Letos by měla vydat nové album, ale zatím se nic neděje, takže se necháme překvapit...


čtení v angličtině?!

11. května 2016 v 17:06 | Heaven |  Knihy
Na konci března jsem si objednala dvě knihy v internetovém knihkupectví dobre-knihy.cz, jelikož jsem měla ještě od Vánoc dárkový poukaz na 500 Kč. Mimo knihu Zamilovaná hypnotyzérka mně zaujala i kniha Will Grayson, Will Grayson od Johna Greena a Davida Levithana. Využila jsem toho, že je v angličtině. Doma zatím žádnou anglicky psanou knihu nemám a dlouho jsem plánovala, že bych si nějakou přečetla, takže jsem měla možnost konečně se k tomu dokopat.

Před pár lety jsem jednu knihu v angličtině četla, ale byla zjednodušená, což je dobré pro začátečníky, ale pokročilý z toho asi nic mít nebude. Nečekala jsem, že budu mít knihu přečtenou za týden, trvalo mi to mnohem déle. Ze začátku jsem opravdu hodně používala slovník, ale po, řekněme čtvrtině, jsem se snažila raději porozumět textu komplexně. Jsou slova, někdy i celkem jednoduchá, která si prostě nemůžu zapamatovat, i když jsem si je přeložila 10 krát... Několikrát jsem se snažila tipnout, co určité slovo znamená na základě kontextu a opravdu mi to i vyšlo :)
foto: vlastní

"Will Grayson a Will Grayson jsou dva naprosto rozdílní kluci, kteří spolu (kromě jména) nemají vůbec nic společného. Dokonce se ani neznají. Pak se jednoho dne náhodou setkají...

Chicago je dost velké město a dva středoškoláky z jeho opačných konců může dohromady svést leda náhoda. A aby se navíc ti dva jmenovali úplně stejně, totiž Will Grayson, musí ta náhoda být hodně veliká. Jenže opravdový spád věci naberou teprve tehdy, když se do všeho vloží ještě někdo třetí - kamarád jednoho z Willů zvaný Drobek, tornádo v lidské podobě. Drobek je střední útočník školního týmu amerického fotbalu, autor, skladatel, producent, režisér a hlavní hvězda nejlepšího muzikálu všech dob, a především věčně zamilovaný gay. A když ten se do něčeho pustí, můžete si být jistí, že při zdi se držet nebude… Oba Willy čeká řada příjemných i méně příjemných překvapení a postupně si budou muset znovu přebrat všechno, co si mysleli o sobě, o lásce i o přátelství" - (zdroj anotace: databazeknih.cz)

Stejně by mě zajímalo, jak vypadá český překlad vzhledem k většímu množství citově zabarvených výrazů. Kdybych chtěla vědět, kolikrát se tu objevilo slovo fuck nebo shit, nedopočítala bych se. Český jazyk je v tomto mnohem tvárnější a rozmanitější. Celkově se mi ale kniha četla dobře, protože angličtina byla jednoduchá. John Green psal trochu složitěji a David Levithan zase jednodušeji.

Co bych řekla v obsahové stránce? Někdo si asi pomyslí ,,... no jo, další kniha od Greena, to zase bude to samé.", jenže na Willu Graysonovi se podílel i druhý autor, což má na knihu jako celek velký vliv. V knize se objevuje hodně gay tématiky, což mi ale nevadilo, naopak to byla oproti většina YA knih příjemná změna. Raději jsem ale měla Davidova Willa. Měl to v životě těžší, ale přišel mi o něco sympatičtější. Kniha není jen o lásce, již je věnovaná velká část, ale hlavně o přátelství. Ovšem ta část s muzikálem se mi zdála moc přitažená za vlasy. Na mě kniha zapůsobila a doporučuju ji dál :)

den evropy aneb španělská inkvizice

9. května 2016 v 16:03 | Heaven |  Deník
Před pár týdny jsem psala, že jsme ve škole začali nový projekt s názvem Evropa. Jde o to, že se vylosují skupiny a ty si vylosují stát EU, který budu prezentovat. Na prezentaci je vyhrazený celý den a diváky jsou studenti 1. a 2. ročníků našeho gymplu, případně dalším random škol. Dva přípravné dny proběhly na konci dubna a v pátek a dnes vše vypuklo.




V neděli jsem se důkladně připravovala. Dopisovala jsem scénář, překládala do angličtiny, vyrobila korunu (dole), přichystala další části kostýmu (byla jsem za krále) a připravila pití na občerstvení. Občerstvení bývá totiž ze všeho nejdůležitější. Jelikož vás hodnotí žáci, nejsou moc objektivní a musí se jim to zkrátka líbit a když jim chutná, o to lépe. K pití jsem připravovala horkou čokoládu, kafe a citronovou šťávu, která měla být původně ledovou tříští, což se ale v takovém množství (7 litrů) nepodařilo realizovat.

inside out

6. května 2016 v 18:09 | Heaven |  Filmy
Inside Out/V Hlavě
Animovaný
USA, 2015
Období dospívání může být velice komplikované, a Riley, která je vytržena ze svého starého života na americkém Středozápadu poté, co se její otec musí kvůli novému zaměstnání přestěhovat do San Francisca, není žádnou výjimkou. Stejně jako my všichni, i Riley je ovládána svými emocemi - Radostí (Amy Poehler), Strachem (Bill Hader), Hněvem (Lewis Black), Znechucením (Mindy Kaling) a Smutkem (Phyllis Smith). Emoce žijí v Řídícím centru, centrále uvnitř Rileyiny mysli, odkud jí pomáhají vypořádat se s nástrahami všedních dní. Jak se Riley se svými emocemi společně pokoušejí vyrovnat s problémy nových začátků v San Franciscu, propuká v Řídícím centru zmatek. Ačkoliv se Radost, Rileyina hlavní a nejdůležitější emoce, pokouší zachovat všem pozitivní myšlení, objevují se mezi jednotlivými emocemi neshody v tom, jak se co nejlépe vypořádat s novým městem, domovem a školou.

Že animáky nejsou jen pro děti, o tom už se ví od dob Simpsonových. Já animované filmy miluju, protože mi kolikrát přijdou lepší než hrané (svoji kvalitou), ale taky záleží na konkrétních kouscích. Film V Hlavě všichni chválili, proto jsem neváhala s jeho shlédnutím.

Film není úplně o pubertárním období, ale spíše prepubertálním. Je to sice pár let, co jsem si touto fází prošla, ale moc dobře si to pamatuju. Nejste už dítě, ale nejste ani dospělí a všechno s vám v hlavě plete. Do toho se přidají takové potíže jako je stěhování a odloučení od kamarádů... V tomto ohledu měl film jistou hloubku. Moc se mi líbilo zpracování postaviček, které představovali jednotlivé emoce a světa uvnitř hlavy Riley. Nečekala jsem tak šťastný konec, ale pořád se jedná o animák, který je určený i dětem... Třeba Ostrov klučičích kapel, to mě pobavilo :D Hodně animáků je zábavných, ale nereálných, tento byl ovšem uvěřitelný, hlavně v chování Riley. Chtělo by to nějaký druhý díl zaměřený na pubertu, protože to by byla vážně jízda :D Navíc úplně závěr filmu na to tak trochu odkazuje...



4,5/5