literární chvilka #1 - rodinná sešlost

24. dubna 2016 v 16:11 | Heaven |  Povídky
Dříve jsem docela hodně psala. Především různé povídky, které jsem zveřejňovala na své předchozí blogy. Potom jsem s tím ale přestala, protože jsem nedokázala svoje nápady realizovat a nebo jsem ty nápady vůbec neměla. Před pár dny jsem zase dostala inspiraci. Nejde o to, že bych teď začala psát knihu, ale spíš se snažím vykreslit různé pocity a nálady v krátkých povídkách. Možná to bude trochu blábol, nevím, nedokážu svoje výtvory objektivně posoudit. Ale vy to můžete zkusit a já budu vděčná za jakoukoliv odezvu :)

Jaro. Mělo by mělo být plné energie, ale já jako bych žádnou neměla. Na celém světě se život po zimě znovu probouzí a na mě to nemá žádný vliv. Zejména dnešní odpoledne bylo divné.

Rodinná sešlost nebo spíše "slezina", jak by řekla moje sestra, byla v plném proudu. Od včerejšího večera jsem společně s mamkou připravovala úžasné pohoštění pro lidi, kteří si toho stejně nebudou vážit. Pro lidi, se kterými jsem měla společné jen jméno. Otcovi příbuzní. Snobská rodina, jež sama sebe považovala za šlechtu. Sice to nikdo z nich netvrdil, ale jejich chování to dokazovalo. Moji matku, která pocházela z chudších poměrů, měli za něco méněcenného - tudíž mě i moje sourozence taky. Ačkoliv jsme na ně chtěli udělat dobrý dojem, nikdo to neocenil, snad kromě otce. Otcovi rodiče k nám přijížděli třikrát do roka, ovšem jednou za rok byla velká rodinná sešlost a přijeli i ty nejvzdálenější sestřenice jen aby mohli dát najevo svou okázalost. Nechtělo se nám nic připravovat. Nechtěli jsme tyto pokrytce na své zahradě a ve svém domě. Hlavní slovo měl ale stále ještě otec a odpor byl marný.


Vzala jsem si na sebe pěkné, ale ne ty nejhezčí šaty. Byly světle modré asi ke kolenům a měly rozšířené, dlouhé rukávy. Nesměl mi chybět můj oblíbený stříbrný náhrdelník. Se skleničkou ovocného ledového čaje jsem kroužila kolem hlavního stolu v zahradě a bedlivě sledovala ostatní. Jako na každé oslavě, ani tady alkohol nechyběl. Otcovi příbuzní na nic nedbali. Bylo jim jedno, že rozbijí matčiny nejkrásnější talíře a pocintají krajkovaný ubrus. Přišli se sem bavit a ne dávat pozor na nádobí nějaké ženské. Měli nás doslova za sluhy.

Dvě rozesmáté holky, zhruba o pět let starší než já, se tak hlasitě smály, až jsem se raději podívala, jestli se některá z nich nedusí.
,,Hej ty, pojď sem!" zavolala na mě ta vyšší s tmavými vlasy.
Vteřinku jsem si je podezřívavě prohlížela a pak jsem přistoupila blíž.
,,Co je, ty se nebavíš? Dělej, vlej si do krve trochu adrenalinu!" Mluvila trochu hlasitěji než normální člověk. Tedy, střízlivý člověk. Přitom mi podávala lahev čehosi.
,,Ne… Teda vlastně jo. Docela dobrý," blekotala jsem. Lahev jsem si od ní raději nevzala.
,,Ty jsi ta Joeho dcera, co přijela z internátu?" ptala se druhá, blondýna.
Ani jsem nevěděla, kdo je Joe. ,,Ne…" zavrtěla jsem hlavou. Třetí holka byla zatím zticha, ale teď promluvila svým hrubým hlasem. Jistě to nebyla její první ochutnávka alkoholu.
,,Ty jsi odsud jo?" zeptala se s povýšeným úsměvem na rtech. ,,Ano jsem," přitakala jsem.
,,No dobrý," pronesla ta první se smíchem a společně se otočily k ochodu.

Jo, nejsem pro ně nic jiného než odpad. Bylo mi to jasné už od začátku, takže jsem ani nebyla zklamaná. Je to jako když jdete do pěkné restaurace. Přizvete servírku, aby si k vám sedla? To určitě ne. Ještě na ní budete křičet.

Zatímco ty dvě stály ke mně zády, zdálo se mi, jako by se na mně ta blondýna otočila a omluvně se usmála. Ne, určitě se mi to jen zdálo.

Prudce jsem se otočila a odešla. Nevěděla jsem, kam jdu, ale doufala jsem, že najdu někoho, kdo bude ochotný se mnou prohodit pár slov ani by na mě civěl skrz prsty.

Mému mladšímu bratrovi bylo 8 let. Byl velmi hyperaktivní a šťastné dítě. Když došlo na takovou rodinou událost, nerozuměl moc tomu, co se kolem něj děje a proč se s ním žádný bratranec nechce kamarádit. Teď seděl na zídce vedle ovocných stromů a šťoural klacíkem do hlemýždě, který po ní lezl.
,,Tome," oslovila jsem ho, ,,nechceš vidět něco úžasnýho?"
,,Hm, tak jo," přikývl. Už nevypadal tolik znuděně.
Chytil mě za ruku a cestou k rybníku si vesele poskakoval. Ani si nikdo nevšiml, že jsme zmizeli. Za pár minut jsme byli u rybníka. ,,Co tady vlastně děláme?" zeptal se.
,,Podívej," přikrčila jsem se do výše jeho očí a ukázala směrem ke břehu. Tam se kolíbala malá kachňátka. Jejich máma seděla opodál a dávala na ně pozor.
,,Jé!"

Výhled narušily přicházející kroky. Tom je nezaslechl, ale já ano. Nenápadně jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. O chvíli později jsem je uslyšela zase. Zahlédla jsem postavu se středně dlouhými blonďatými vlasy. Vypadala jako jedna z těch holek, se kterými jsem nedávno mluvila. Ano, určitě to byla ona. Otočila jsem se zpátky a čekala, jestli půjde k nám.

Tom šel blíže prozkoumat břeh rybníka a já ho raději sledovala, co kdyby se mu něco stalo... Blondýna přišla blíž a stoupla si vedle mně. Byla o dost menší než já.

,,Omlouvám se za ně. Měla jsem je zarazit…," začala.
,,To neřeš," odpověděla jsem nezaujatě. Bylo to milé, ale vlastně to nic neměnilo.
,,Myslím to upřímně. Kamarádky chtěly, abych se k nim přidala a šla s nimi na nějakou party k příbuzným. Nepokládala jsem to za důležité. Ale kdybych věděla, jak se k tobě chovají…," zavrtěla nevěřícně hlavou.
,,No, nejsou v tom sami." Ani jsem nevěděla, proč je bráním. Možná ze zvyku.
,,Myslím všechny. Viděla jsem ostatní, jak se k tobě chovají a přitom vypadáte jako milá rodina. Je to hrozný a nechápu to," povzdechla. Potom se na mě otočila. ,,Mimochodem, jsem Mia."
,,Melissa," představila jsem se. Sehnula jsem se k zemi a utrhla pampelišku.
,,Tvůj bráška je roztomilý," podotkla.
,,Jo, to je," usmála jsem se.

Sedly jsme si do trávy a podívaly si. Mia se zdála jako fajn holka. Od doby, co se moje nejlepší kamarádka odstěhovala, jsem nebyla tak často venku. To ona mě vždycky tahala ven a mezi nové lidi. Opravdu mi chyběla.

Na Toma jsem občas mrkla, ale na chvilku jsem na něj nedávala pozor. To byla chyba. Když jsem uslyšela žblunknutí, okamžitě jsem byla na nohou a letěla jsem ke břehu. Mia běžela za mnou.

Tom spadl ze zvýšeného břehu, takže nebylo tak snadné na něj dostáhnout. Jeho malé tělo se plácalo kousek od břehu. Panika mi zatemnila mozek a já netušila, co dělat. Naštěstí Mia byla při smyslech. Zula si boty a spustila se do vody. Následovala jsem ji.

Mia vzala Toma za jednu ruku, já za druhou. Byl při vědomí, ale vyděšený. Potom jsme ho opatrně položily na břeh.
,,Co tě to napadlo? Ty nejsi dobrý… nejsi zdatný plavec."
,,Chtěl jsem se tam jenom podívat a uklouzlo mi to," zanaříkal.
Pomohla jsem mu na nohy a vzala jsem ho kolem ramen. ,,Půjdeme domů. Ať neprochladneš…"

Mia šla vedle nás. Otočila jsem se na ni. ,,Ehm… asi bych si měla poděkovat…" Těžko jsem mohla vyjádřit, jak jsem byla vděčná, že mi s Tomem pomohla.
,,To je v pořádku," usmála se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Shock *Shock | Web | 26. dubna 2016 v 15:54 | Reagovat

Doufám, že bude pokračování.. že to nebyla pouze jen krátká povídka, protože  je to skvěle napsaný.

2 Heaven Heaven | Web | 26. dubna 2016 v 16:10 | Reagovat

[1]: : Přemýšlela jsem and tím, ale nevím, možná to nechám takhle, protože nemám k tomu nic dalšího vymyšleného... ale děkuju! :)

3 Andey Andey | Web | 26. dubna 2016 v 19:53 | Reagovat

Chtěo by to pokračování. :) Vážně moc pěkná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama