úterní myšlenky

12. ledna 2016 v 15:28 | Heaven |  Deník
Nevím, kde se to všechno pokazilo.
Možná mám tušení, ale nevím to jistě. Před týdnem a něco, náhodou prvního ledna, jsem psala jedno takové... nevím, jak to nazvat - prostě jsem si trochu vylejvala srdce. Mohla za to jedna blbá trapná fotka, moje žárlivost, která bublala pod povrchem a zkrátka všechno... nějak se to na mě nabalilo. No a nový týden tomu moc nepomohl.
Možná to mě donutilo šťourat se ve vlastním nitru. Došlo jsem k tomu, že jsem zkrátka pokrytec. Ale to jsme všichni. Ovšem to není žádná omluva. Nevěřím lidem, kteří říkají ,,Já jdu proti proudu, jsem jiný..." žvásty. Všechno jsou to jen silácký řeči. Stejně jako o tom, že máme být silní, zvednout zadek od počítače a tak vůbec. Sama jsem o tom mluvila už nesčetněkrát. Ale když dojde na slabou chvilku, uteču do kouta jako zbabělec. Stejně tak jsem sobec. Jde mi jen o vlastní štěstí. Tuto úžasnou vlastnost taky sdílím s dalším množstvím lidí, kteří jsou sobci, jen si to nepřiznají. Situace - něco špatného se stane. Prvně myslím na sebe, co to znamená pro mě, jaké následky si ponesu a pak až na druhé lidi.
To miluju. Když sedím u noťasu a dochází mi slova. Přitom když jsem jinde, myšlenky se hrnou jedna přes druhou a já jsem na nervy z toho, že nemám při ruce zapisovací zařízení.
Když nad sebou přemýšlím (selfish allert), říkám si, kdo vlastně jsem. Jednu chvíli se chci bavit s lidmi, vyprávět jim (vtipný) historky, potom zase ne, to se chci jenom uzavřít do sebe a všichni kolem mě otravují. Co to se mnou je? Pubertu už bych měla mít za sebou, tak co potom tyhle výkyvy znamenají?
Děláme co můžeme abychom se zalíbili ostatním. Abychom byli milováni, obdivováni. Všichni to chtějí a kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. Kdo mě zná, asi by o mě neřekl, že jsem sobec nebo pokrytec, protože mě nezná tak dobře jako já sama sebe. Nechci se litovat. Beru to jako fakt.
Popiště člověka, kterým nejvíc opovrhujete.
A pak se podívejte, jestli to nejste vy sami.
Kdo teda jsem? To bych ráda věděla. Znažím se na to už pár let přijít. Jsem introvert, ale možná taky ne, protože mám lidi celkem ráda, ale jen některý, protože někteří mě tak serou, že bych jim nejraději jednu natáhla. V pátek jsem šla ze školy a dvě mrňavý holky na jinou mrňavou holku, co šla kolem ,,Držko" a ,,Krávo". Fakt jsem měla chuť se otočit a vrazit jim toho fajnovýho mobila do ksichtu. Nesnáším šikanu a když se někomu ubližuje. Ale neudělala jsem to. Dělá to ze mě zbabělce?
Někdy je to fajn, bavím se s lidmi, jindy mám pocit, že mě ignorujou a tak je na oplátku ignoruju taky, čímž sice ničeho nedosáhnu, ale aspoň si připadám, že jsem jim to dostatečně oplatila. Ve výsledku si připadám fakt směšně.
Od začátku roku se mi skutečně nic nedaří. Zhoršila jsem se v matice, nabalilo se na nás strašně moc písemek, měla jsem nervy z jízd a ještě jsem se stihla pohádat s mámou. Doufám, že je to jen takové přechodové období. Že to zase zmizí, že bude všechno dobrý a já se ohlédnu dozadu a řeknu si, jak jsem byla pitomá. Tak jsem to udělala už milionkrát. Snažím se nad tím racionálně uvažovat. Ale jak, když mi mozek zatemnily takový myšlenky?
Víte co je v takových chvílích nejlepší? Někam si zalézt. Třeba pod peřinu. Pustit si oblíbené písničky, které vám pomůžou. Dát si něco dobrého k jídlu. Nebo prostě dělat něco, co milujete, sledovat oblíbený seriál, hrát si se psem, hrát na klavír, povídat si. Nečekat, až štěstí přijde, ale přijít za ním.
Už jsem zase u toho. Silácké řeči. Mantra, ke který se stejně nevrátím, až mi bude nejhůř.
Omlouvám se za tenhle článek, který moc nedává smysl a je celý takový zmatený, ale chtěla jsem, aby to bylo opravdu upřímné.
Raději si pustíme trochu hudby. Na depresi je nejlepší rocková hudba.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 listopadka listopadka | Web | 12. ledna 2016 v 15:43 | Reagovat

Tak ať je to u tebe přechodná záležitost, ať zmákneš školu i řidičák, ať se to srovná s mamkou.

Mně se taky nic nedaří, pod peřinu sice vlézt můžu, nebo spíš pod prošívanou deku, ale nic dobrého na mé depky nezabírá. Za chvíli bych byla jako koule. :-x

2 bychristine bychristine | Web | 12. ledna 2016 v 17:17 | Reagovat

To znám s tím psaním. Já třeba cestou do školy píšu články nebo deník jen tak v hlavě a pak když si sednu k noťasu najednou nic...
Máš pravdu, jsme sobci, všichni! A já si to na sobě čím dál víc uvědomuju a štve mě to...
Určitě je to jen přechodné období, doufám s tebou, protože se teďka taky nemám úplně fajn. Jediný předsevzetí co jsem si dala, je být víc optimistická. No a pak přijdu do školy a bum milion písemek, úkolů, zkoušení...

3 Ennie Ennie | Web | 15. ledna 2016 v 14:24 | Reagovat

Skvělý výběr hudby ;). Simple Plan, Lucie ♥. I ty další písničky mám dost ráda! :D

Myslím (a doufám), že Ti alespoň článek trochu pomohl :). Občas člověk má zlé dny. Tak to je a vždycky bude. Občas taky přicházím na to, že jsem "pokrytecká" :D. Ale jen v takových malých blbostech. A myslím, že v určité míře je dobré, když člověk myslí prvně na sebe, měl by ale brát ohledy i na ostatní...aby jim neublížil atak :D. Já bohužel neberu většinou ohledy na sebe :/. Až v takové míře, že mi to přijde horší než kdybych myslela jen na sebe :P :D.

4 *Anne *Anne | Web | 16. ledna 2016 v 19:07 | Reagovat

Já naštěstí nejsem ten člověk, co zdrhne. Všechno hned řeším. Málokdy se uzavřu do sebe. Nevyplácí se to,tak to nedělám. Ikdyž stejně se také nevyplácí to, když se moc otevřeš :D(Sad life). Přeju ti, ať se vše dá zase brzy do pořádku, celý leden mi přijde divný, furt se něco kazí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama