Leden 2016

shnutí: leden

30. ledna 2016 v 19:11 | Heaven |  Deník
Rozhodla jsem se pro takovou novou věc - pokud mi to vydrží, budu psát ke konci každého měsíce, nebo začátkem nového, shnutí uplynulých dní. Inspirovala jsem se články, které jsem na blozích viděla ke konci roku, ve kterých bývalo shrnutí roku měsíc po měsíci. Uvědomila jsem si, že si vlastně moc nepamatuju, co se minulý rok touto dobou dělo. Nedokázala bych z hlavy shnout svůj předchozí rok. Proto budu každý měsíc zapisovat nějaké zajímavé nebo významné události.

Začátek měsíce (a zároveň začátek nového roku) nebyl tak úplně nejúžasnější. Přišla jsem hned po prázdninách do školy a navalily se na mě písemky. Což jsem očekávala, jen jsem neočekávala několik špatných známek z písemek, na které jsem se připravovala. 4- z matiky je známka, jejíž získání považuju za umění - to jsem měla půl stupně za podpis nebo co? To také vedlo k rozporům s mamkou, které mi na náladě moc nepřidali.

Celkově byla první polovina ledna těžší než ta následující. Čekaly mě i další hodiny jízdy v autoškole. Snažím se nebýt ve moc ve stresu, to by totiž způsobovalo zpomalené reakce. Naštěstí je instruktor úplně v pohodě, takže vlastně nemám důvod se ničeho obávat. Nemůžu o sobě říct, že ještě umím řídit, ale snažím se a není to tak hrozné. Ze začátku jsem jezdila hlavně po těch našich vesničkách, kde v odpoledních hodinách nepotkáte ani nohu (natož auto), což byla pohoda. Jezdit ve městě je poněkud náročnější, ale v každém případě je potřeba se to naučit. Ještě mě pár jízd ale čeká, takže vše doladím.

cappuccino, delicious, and food image

Mezi písemkami jsme si i s holkami ze třídy stihly najít čas zajít do cukrárny. Samozřejmě, že si pokecáme i ve třídě, ale mít na to více času je lepší. Shodou okolností to bylo den před tím, než měla Oktáva maturitní ples (22.1.), na který jsme se chystaly. Byl to můj první ples v životě, takže jsem úplně nevěděla, co očekávat. Při přípravě jsem tak trošku neodhadla čas, takže jsem si musela pospíšit. Měla jsem dlouhé šaty, ve kterých jsem se vám chtěla vyfotit, ale bohužel jsem to nestíhala. Nevadí, plánuju jít ještě na dva plesy, takže to napravím. Původní plán byl takový, že jsem si chtěla učesat drdol. Bohužel, moje vlasy jsou rovné a velmi klouzavé, nedrží tedy skoro v žádném účesu. Naštěstí mě mamka zachránila tím, že mi upletla francouzský cop, který perfektně držel celý večer. Maturiťák byl celkově moc pěkný. První výstup maturantů byl skvěle nacvičený. Když jsem si uvědomila, že za rok budu na tom místě já, trochu jsem se vyděsila. Potom byla na řadě chemická show, při které studenti VŠ vytvářeli umělou mlhu a nafukovali kondomy - celkem nudné, na maturiťák bych to nevybrala. Hlavně bylo na plese hodně lidí z naší třídy, takže jsme dali společnou fotku, která se vážně povedla.

Jen okrajově bych chtěla zmínit seriál Shadowhunters, na který jsem se začala dívat. Je podle knih ze série Nástrojů smrti a od původního filmu se zcela odlišuje. Musím říct, že je hezky zpracovaný, obsazení se mi líbí a celkově si myslím, že to bude dobré.


V úterý 26.1. nás čekal menší školní výlet. Vlastně se jednalo o výlet bez učitelů. Domluvili jsme se (jako celá třída, mimo asi 2 lidí), že pojedeme do Prahy na Gaudeamus, což je veletrh vysokých škol. Když jsme v tom třeťáku, zájem o studium atd... Což byla prvotní záminka. Taky se potom šlo na laser game, ale především jsme se ulili ze školy. Třídní proti tomu vůbec nic neměla, naopak byla ráda, že jsme se takto domluvili. V úterý v půl osmé jsme vyjeli autobusem. V České Lípě nastupovalo dost lidí a jelikož já a moje dvě kámošky jsme seděly vzadu na pětce, uvolnily jsme sedačky jednomu páru (holka byla němka a kluk čech), který tam přicházel. Už jsem uklízela bundy a svoji tašku a ten kluk na mě ,,...dej si tu tašku někam do píči...", čímž vyhlásil válku. Potom si tam pustili nahlas nějakou indickou hudbu a šťouchali mě do žeber. Kamarádka je slušně požádala, jestli by to nemohl ztišit nebo dát do sluchátek a ten kluk na ní, že to vůbec nemůže slyšet a ať drží hubu. Potom jsme se jim tam tak nenápadně smáli, on řekl kámošce, že se směje jako dilina, ať si dá na držku až bude vystupovat a podobný věci. Normální hovado. Samozřejmě s námi jeli až do Prahy, ale pak už jsme se jich nadobro zbavili. Hurá.
girl, outline, and plants image

Na Gaudeamusu (v Letňanech) byla hlava na hlavě. Měla jsem co dělat, abych se holkám neztratila. Chtěla jsem se dozvědět něco o právech, ale tam bylo tolik lidí, že bych tam čekala ještě teď. No a tak jsme obcházeli různé stánky, brali si letáky, ale byla jsem ráda, když jsme vypadli. Šli jsme se najíst do KFC v blízkém Obchodním centru ještě s jedním spolužákem. Poté jsme jeli metrem zpátky do Holešovic, kde jsme měli sraz s těmi, kdo chtěj jít na laser game, který byly kousek odtud. Šlo nás asi 15 a bylo to vážně super. Pokud jste to nehráli a máte možnost, určitě si to někdy zkuste, je to sranda. Ve třičtvrtě na čtyři jsme skončili a ve čtyři nám jel autobus z Holešovic zpátky domů. Já, kámošky a spolužák, co s námi byl na jídle, jsme popadli věci a běželi jsme. Přes křižovatku a na červenou. Za pět minut jsme tam doběhli. Což bylo stejně k ničemu, protože jsme si sedli na špatné nástupiště a autobus nám frnknul před nosem. Nu což, zašli jsme si na hnusný a drahý kafe a jeli jsme na hodinu...

28.1. jsme dostávali vysvědčení. Srhnu to v číslech. 15 předmětů - z toho 2 trojky (biologie, zeměpis), 8 dvojek a 5 jedniček. Z biologie jsem to věděla, matiku jsem naštěstí vytáhla, ale zeměpis mě nasral. Máme takový pitomce, který rád používá větu ,,Jste na osmiletém gymnáziu, máte mít přehled". Dal nám úplně debilní písemku z České Republiky, ze které jsem měla za 4, přičemž mi nepomohli ani další dobré známky. Příklad jedné otázky - Berounka: a) pramení tam, vtéká do ní tamto, teče skrz toho, ústí do tamtoho a b), c), d) na stejném principu. Jak mám vědět, kde teče kejaká stoka a kde je nějaký kopeček? Zeměpis na gymplu je prostě totální kravina. Když jsem ale slyšela, že 15 lidí z 26 má ve třídě vyznamenání, připadala jsem si jako tupec. My se tak nechováme, ale ve výsledku jsme asi šílení šprti.

Pololetní prázdniny jsme si moc neužila. Ráno jsem vstávala už v půl šesté, šla jsem na oční, kde jsem čekala dvě hodiny aby mi doktorka napsala nový brýle (obroučky už mají lecos za sebou). Odpoledne jsem byla jezdit a potom jsem šla na spining. Dnes jsme měli rodinou oslavu, děda měl totiž narozeniny. Příjemně ztrávená sobota. Jsem ráda, že mám konečně trochu volna...

Vyčerpávající měsíc = vyčerpávající článek

25 days blogging challenge - day fifteen

28. ledna 2016 v 17:26 | Heaven |  25 days blogging challenge

15 oblíbených písniček

Oblíbených písniček mám mraky a mraky, některé mě časem omrzí a najdu si k nim cestu zase někdy jindy, ale některé zůstávají pořád. Zkusila jsem najít něco z té druhé kategorie - tedy, ne že by jich bylo málo, ale stejně je trochu problémy vybrat. Zkusila jsem vybírat nějaké známější, ale pro každýho je známý něco jiného... Už bylo dost okecávání, jdeme na to.

Nickelback - Gotta Be Somebody


Paramore - Proof

sněží, sněží - maureen johnson, john green, lauren myracle

25. ledna 2016 v 14:08 | Heaven |  Knihy
Sněží, sněží/Let it snow
Maureen Johnson, John Green, Lauren Myracle

Sníh o Vánocích je hezká věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Taková sněhová bouře umí zamíchat i těmi nejlepšími plány - a když k tomu ještě připočtete čtrnáct roztleskávaček, jedno miniprase a keramickou vesničku pro elfy, bylo by na rozpletení všech těch zmatků v městečku Gracetown skoro zapotřebí nějakého anděla! Tři vánoční příběhy o tom, že ne vždycky je to, oč stojíte, taky to pravé...

Knihu obsahující tři povídky v vánoční tématikou jsem si pořídila jak jinak než k Vánocům. Na toho období se právě nejvíce hodí!

Zasněžený expres od Maureen Johnson je první povídka, ve které se setkáváme s dívkou jménem Jubilee. Chce trávit Vánoce se svým klukem Noahem, jenže její rodiče byli zatčeni při prodeji jednoho z kousků vánoční vesničky Flobie, kterou už léta sbírají. Jubilee je posazena do vlaku, který jede na Floridu k jejím prarodičům. Je rozladěná z toho, že nemůže strávit Vánoce s Noahem. Jenže vlak zastaví v nedalekém městě kvůli sněhové bouři. Naštěstí je poblíž Waffle House, kde čeká její zachránce... Upřímě, tohle byla nejhorší povídka z celé knížky. Já vím, že nezačínám zrovna dobře, ale nějak nemůžu najít moc věcí, které by se mi na ní líbily. Zdála se mi strašně naivní, přitažená za vlasy a přehnaná. Je mi jasné, že taková zasněná atmosféra k Vánocům patří, ale tohle bylo trochu moc. Měla být asi vtipná, ale autorce se to nějak zoufale nedařilo - alespoň mě to tak přišlo. Velmi se mi ale líbily postavy, které tu byly vykreslené. Noah byl hrozný debil, když to takhle řeknu a Stuart zlatíčko. Jubilee mi přišla symptická. Jinak ale povídka byla dost podivná. 2/5

snow, winter, and christmas image
Ve druhé povídce jménem Vánoční zázrak nás John Green seznamuje s Tobinem a jeho kamarády JP a Vévodou. Jen tak na vysvětlenou, Vévoda je ve skutečnosti holka jménem Angie, jen před pár lety dostala kvůli příhodě v obchodě Vévoda a vévodkyně tuto přezdívku. Tobinovi rodiče nedorazí na štědrý den domů, protože jim to překazila sněhová bouře. Tobin a jeho kamarádi mají v plánu zůstat doma, ale když zavolá jejich další kamarád Don-Keun, který pracuje ve Waffle House, že má kolem sebe spoustu krásných roztleskávaček, jejichž vlak uvízl ve sněhové bouři, neváhají a vyráží na cestu. Musí si ale pospíšit aby stihli k Waffle House dojet jako první - když je předběhnou bráchové Tommy a Timmy, zaberou jim parkovací místo a bude pozdě. Vévodě se tento plán moc nezamlouvá, ale nakonec vyrážejí... Dobře, tohle byla už trochu lepší povídka, ale moc mě nebavila. Nakonec se z ní vyklubal hezký, romantický příběh, ale první polovina byla docela nudná. Čekala jsem, že John Green z toho dokáže vytlouct více, ale asi jsem měla moc vysoké očekávaní. Líbila se mi akční scéna, kdy sjížděli na igelitu od Twisteru svah k Waffle House a postava Vévody-Angie. Jinak ale průměr. 3/5

Poslední povídka, Archanděl prasátek od Lauren Myracle se mi líbila nejvíce. Addie prožívá těžké období. Rozešla se se svým klukem Jebem, kterého ale stále miluje, kvůli jedné příhodě na oslavě kluka ze školy jménem Charlie. Mimoto si nechala ostříhat vlasy a obarvit je na růžovo. Kamarádky se jí snaží podržet, ale Addie je stále smutná. Mimoto slíbí kamarádce Tegan, že vyzvedne její miniprasátko, které si "objednala", ve zverimexu, které je naprosti Starbucks, kde Addie pracuje. V zápalu práce se jí to ale moc nevyvede. Protivný kluk ze školy, Nathan, který ve zverimexu pracuje, jí oznámí, že někdo už si prasátko koupil... Tato povídka mi přišla nejzábavnější a nejméně ujetá. Addie byla pěkně sebestředná, to ano, ale na konci jsem byla ráda, že i ona našla svoje štěstí. Příběhy se krásně prolínaly a líbilo se mi, jak se na konci všichni hrdinové sešli ve Starbucks. 4/5

Od takto vychvalované knihy jsem čekala asi až moc velkou bombu. Příběhy opravdu odrážejí Vánoce - praštěné, sladce naivní a předvídatelné, ale přece jen milé. Myslím, že na čtení o Vánocích (+/- měsíc) se úplně hodí.

3/5


tag - 11 náhodných otázek

23. ledna 2016 v 11:01 | Heaven |  Tagy
Jelikož nemám moc náladu hledat nějaký originální tag, který by mě bavil, rozhodla jsem se převzít jeden z tumblru. Jde o soubor náhodných otázek, některé už jste tu možná viděli v jiném tagu, některé ne... Pokud ho chcete také vyplnit, šup do toho :)

1. Chodila bys s někým osmnástiletým vzhledem k tomu, kolik ti je teď let?
Ano, celkem bez problému. Samozřejmě pokud by to nebyl někdo ze třídy nebo ročníku... :D

2. Preferuješ přátelství s klukem nebo holkou?
Nejspíš s holkou. Každý má své výhody. U holek je vetší riziko, že si budou závidět, pomlouvat se, což ale neplatí u všech. Kluci jsou v těchto věcech zase větší pohodáři, ovšem je tu vyšší riziko, že jeden z nich bude cítit něco víc než jen přátelství.

friendship, girls, and beach image

3. Usmála by ses na cizince?
Abych se smála na cizí lidi, potřebuju mít sama zatraceně dobrou náladu. Je to hezké, když se na vás někdo jen tak usměje, ne?

4. Jak právě teď vypadáš?
Jako obvykle, domácí oblečení, žádný extra účes, tmavomodré nehty...

5. Jak často posloucháš hudbu?
Skoro pořád. Když něco dělám, i když se učím, když cestuju... Pokud jsou ale kolem mě ostatní lidé, snažím se je moc neignorovat (pokud se s nimi mám o čem bavit).

6. Jsi společenský nebo nespolečenský člověk?
Právě v toto období neodpodívá moje chování neposlečenskému člověku. Ale někdy ano. Někdy mi lidé vážně vadí, otravují mě, ale jindy se nimi chci bavit. Vždycky si od nich ale musím odpočinout.

7. Jsi dobrá ve skrývání pocitů?
Myslím, že ano. Někdy se dokážu tak skvěle neutrálně tvářit ("poker face"), že bych měla dostat Oskara :)

8. Zajímáš se o to, jestli o tobě lidé mluví špatně?
Každý o každým nějak mluví. Nemusí to být nutně pomlouvání, ale vždycky se probírá někdo jiný. Já nejsem výrazná, ale určitě seru spoustu lidí a dokonce i vím proč (protože mě moc neznají), takže si nedělám žádný naděje. Nikdy mě nebudou mít všichni rádi. Vlastně mě to ani nijak nežere.

9. Řekni, co budeš dělat zítra.
Nic. Absolutně nic, budu se jen válet a flákat, protože ani jedno z toho už jsem dlouho nedělala a možná dočtu i knížku.

bitch, cara, and model image

10. Jsi na všechny milá?
Ne, nevidím v tom žádný důvod. Neznamená to, že nejsem milá na nikoho, ale nebudu milá na někoho, kdo se ke mě bude chovat hnusně.

11. Kdyby jsi měla vymazat kompletně jeden rok života, který by to byl?
2010 nebo 2011. To byly kompletně na nic roky.

25 days blogging challenge - day fourteen

21. ledna 2016 v 15:11 | Heaven |  25 days blogging challenge

oblíbené kousky oblečení

O módu se docela zajímám. Ne nijak převratně. Nebudu o tom psát články a radit ostatním lidem, co si mají vzít na sebe. V první řadě na to nejsem dostatečný odborník a navíc si každý přece může nosit co chce. Já žádné módní blogy nesleduju, takže když se mě někdo zeptá ,,Jo a víš, že je tohle a tamto v kurzu? Zrovna jsem si to koupila..." teprve se dozvím, co ta daná věc je. Samozřejmě kolikrát narazím na módu všude kolem sebe, ale řídím se především podle toho, co chci nosit já. Kolikrát musím projít několik obchodů než narazím na kousek, který se mi skutečně líbí. Nikdy si nekoupím nic, v čem se necítím dobře nebo mi to je velké/malé. Nemyslím, že mám až tak vysoké nároky, jen v těch obchodem je divný oblečení. Sháněla jsem pokud možno černou sukni do A, ale narazila jsem na ní asi až ve třetím obchodě (a byla šedá, což nebyl žádný problém). Oblékám se jednoduše, nenosím moc křiklavých barev, ale především mi to musí být pohodlné!


Fotografie je poněkud nedokonalá, ale snad pochopíte, že nemáme v chodbě zrovna ideální světlo na focení. Hrozně ráda nosím tento šedý svetr s modrým leopardním (?) vzorem na rukávech. Když jsem ho poprvé uviděla v obchodě, tolik se mi nelíbil, ale postupně jsem si ho hodně oblíbila. (dobrý začátek lovestory) Je strašně moc pohodlný. Nekoupila bych si nic, co je celé se zvířecím vzorem, protože mi to přijde dost kýčovité, ale tohle je v rozumné míře. Ráda nosím i tyto černý džíny, který jsou taky neskutečně pohodlné. Opravdu, pohodlnější kalhoty jsem si ještě nekoupila. Jsou s elastanem, takže se pěkně natáhnou když například sedíte. Ve výsledku je jedno, kolik máte ve skříni oblečení, vždycky tu bude několik vyvolených kousků, které budete točit pořád dokola :)

playlist - january

18. ledna 2016 v 15:23 | Heaven |  Hudba
Obvykle přidávám playlisty až na konci měsíce, ale tentokrát je playlist nejen za leden, ale také na prosinec, protože jak jste si možná (ne)všimli, v prosinci jsem žádný konkrétní nepřidala, zato tu ale byly jiné seznamy písní. Za prosinec a polovinu ledna jsem objevila i pár nových písniček, k poslechu všechny najdete níže.

Lake Malawi - Young Blood


Twenty One Pilots - Stressed Out


The 1975 - Heart Out

jako v korzetu

16. ledna 2016 v 19:52 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Ke konci pololetí by se dalo hovořit o dobře, která nás nutí být jako v korzetu. Takové období je vždycky neskutečně omezující. Vzhledem k tomu, že ještě chodím na jízdy a jednou týdně na testy do autoškoly, poté, co přijdu domů mi nezbývá moc času se pobavit nebo věnovat se svým zájmům. Dnešní den (sobotu) jsem kupříkladu trávila počítáním příkladů z matematiky, protože v pondělí mě čeká čtvrtletka, kterou nechci zkazit. Bezvadný ne? A to nemám všechno hotový. Navíc se zítra potřebuju dát do prezentace na němčinu, z čehož mám docela strach, protože mluvení německy mě straší v mých nejhorších snech... To jsem ale trošku odbočila.

grunge, outline, and art image

Buďme rádi, že žijeme v této době. Na jednu stranu máme techniku, nejchytřejší vychytávky, teplou vodu a tak dále, za které můžeme být neskonale vděční, i když nám to přijde jako normální věc. Odlišovat se v dnešní době není takový problém. S tím, co dnes lze pokládat jen za jakousi roztomilou podivnost byste před pár stoletími, možná dokonce před pár lety, byli povážováni za velmi zvláštního člověka. Takže máte nějakou zvláštní zálibu, najdete si kamarády na internetu, poklábosíte, dáte sraz a život jde dál. Ale větší odlišnosti už nejsou tolik tolerované. Ty nemáš mobil? Ty vole, kde žiješ?!...

To, v jaké kultuře a především v jaké době vyrůstáte a žijete, neovlivníte. Každá kultura vyžaduje jiné zvyky. Naše společnost nám prostě přikazuje, co kdy a jak dělat. Do školy se chodí v šesti nebo s sedmi, kdy prvního kluka/holku, kdy se vdát/oženit, kdy mít první, druhý, třetí dítě a čtvrtý už vůbec ne... Když se na to tak podívám, spoustu lidí žije stejně jako ti ostatní. Potom jsou tu ti "buřiči", kteří prostě budou dělat úplný opak jen aby dokázali, že jsou chytřejší a lepší. Special snowflake syndome. Lidé jsou společností tvorové (tím myslím i introverty). Budou se houfovat a nikdo s tím nic neudělá. Budou do nekonečně vytvářet společenství, pravidla, příkazy a zákazy. Bylo by lepší kdyby to tak nebylo? Kdyby byl každý vlk samotář a každý si kopal za vlastní tým? Nemyslím si. Jen si vezměme, kolik věcí by bez lidské spolupráce nevzniklo. Bohužel lidé nejsou ty vyjímečné sněhové vločky.

navždy

14. ledna 2016 v 15:59 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Žijeme si svým životem a až když se něco opravdu zlého stane, zastavíme se a zamyslíme se. Vím, že se může stát nehoda a zítra už tu nemusím být. Nepřemýšlíme nad tím tak usilovně dokud se to opravdu nestane. Lidé přicházejí a odcházejí. Některých si snad ani nevšimneme. Až když jsou pryč, dojde nám, jak ten čas byl vzácný.

Bohužel i naši oblíbení herci a zpěváci jednou dojdou do věku, kdy odejdou. Je to vážně smutné, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Jen jejich tvorba a práce může žít navždy. Vždycky, když se takovou zprávu dozvím, na chvíli tomu nemůžu uvěřit. A někdy ještě dlouho. Dneska na sociálních sítí běhá jedna zpráva za druhou o smrti Alana Rickamana, kterého jistě všichni znáte ze série Harry Potter nebo Lásky Nebeské. A před pár dny svět obletěla zpráva o smrti zpěváka Davida Bowieho, kterého také určitě budete znát. Jak je to možné, dvě takové hvězdy hned po sobě? A ještě horší otázka - kdo přijde příště?

Nevím přesně, co jsem tímto článkem chtěla říct. Asi to, že smrtí nemusí všechno končit. Jejich tvorba zůstane v našich pamětích navždy.

úterní myšlenky

12. ledna 2016 v 15:28 | Heaven |  Deník
Nevím, kde se to všechno pokazilo.
Možná mám tušení, ale nevím to jistě. Před týdnem a něco, náhodou prvního ledna, jsem psala jedno takové... nevím, jak to nazvat - prostě jsem si trochu vylejvala srdce. Mohla za to jedna blbá trapná fotka, moje žárlivost, která bublala pod povrchem a zkrátka všechno... nějak se to na mě nabalilo. No a nový týden tomu moc nepomohl.
Možná to mě donutilo šťourat se ve vlastním nitru. Došlo jsem k tomu, že jsem zkrátka pokrytec. Ale to jsme všichni. Ovšem to není žádná omluva. Nevěřím lidem, kteří říkají ,,Já jdu proti proudu, jsem jiný..." žvásty. Všechno jsou to jen silácký řeči. Stejně jako o tom, že máme být silní, zvednout zadek od počítače a tak vůbec. Sama jsem o tom mluvila už nesčetněkrát. Ale když dojde na slabou chvilku, uteču do kouta jako zbabělec. Stejně tak jsem sobec. Jde mi jen o vlastní štěstí. Tuto úžasnou vlastnost taky sdílím s dalším množstvím lidí, kteří jsou sobci, jen si to nepřiznají. Situace - něco špatného se stane. Prvně myslím na sebe, co to znamená pro mě, jaké následky si ponesu a pak až na druhé lidi.
To miluju. Když sedím u noťasu a dochází mi slova. Přitom když jsem jinde, myšlenky se hrnou jedna přes druhou a já jsem na nervy z toho, že nemám při ruce zapisovací zařízení.
Když nad sebou přemýšlím (selfish allert), říkám si, kdo vlastně jsem. Jednu chvíli se chci bavit s lidmi, vyprávět jim (vtipný) historky, potom zase ne, to se chci jenom uzavřít do sebe a všichni kolem mě otravují. Co to se mnou je? Pubertu už bych měla mít za sebou, tak co potom tyhle výkyvy znamenají?
Děláme co můžeme abychom se zalíbili ostatním. Abychom byli milováni, obdivováni. Všichni to chtějí a kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. Kdo mě zná, asi by o mě neřekl, že jsem sobec nebo pokrytec, protože mě nezná tak dobře jako já sama sebe. Nechci se litovat. Beru to jako fakt.
Popiště člověka, kterým nejvíc opovrhujete.
A pak se podívejte, jestli to nejste vy sami.
Kdo teda jsem? To bych ráda věděla. Znažím se na to už pár let přijít. Jsem introvert, ale možná taky ne, protože mám lidi celkem ráda, ale jen některý, protože někteří mě tak serou, že bych jim nejraději jednu natáhla. V pátek jsem šla ze školy a dvě mrňavý holky na jinou mrňavou holku, co šla kolem ,,Držko" a ,,Krávo". Fakt jsem měla chuť se otočit a vrazit jim toho fajnovýho mobila do ksichtu. Nesnáším šikanu a když se někomu ubližuje. Ale neudělala jsem to. Dělá to ze mě zbabělce?
Někdy je to fajn, bavím se s lidmi, jindy mám pocit, že mě ignorujou a tak je na oplátku ignoruju taky, čímž sice ničeho nedosáhnu, ale aspoň si připadám, že jsem jim to dostatečně oplatila. Ve výsledku si připadám fakt směšně.
Od začátku roku se mi skutečně nic nedaří. Zhoršila jsem se v matice, nabalilo se na nás strašně moc písemek, měla jsem nervy z jízd a ještě jsem se stihla pohádat s mámou. Doufám, že je to jen takové přechodové období. Že to zase zmizí, že bude všechno dobrý a já se ohlédnu dozadu a řeknu si, jak jsem byla pitomá. Tak jsem to udělala už milionkrát. Snažím se nad tím racionálně uvažovat. Ale jak, když mi mozek zatemnily takový myšlenky?
Víte co je v takových chvílích nejlepší? Někam si zalézt. Třeba pod peřinu. Pustit si oblíbené písničky, které vám pomůžou. Dát si něco dobrého k jídlu. Nebo prostě dělat něco, co milujete, sledovat oblíbený seriál, hrát si se psem, hrát na klavír, povídat si. Nečekat, až štěstí přijde, ale přijít za ním.
Už jsem zase u toho. Silácké řeči. Mantra, ke který se stejně nevrátím, až mi bude nejhůř.
Omlouvám se za tenhle článek, který moc nedává smysl a je celý takový zmatený, ale chtěla jsem, aby to bylo opravdu upřímné.
Raději si pustíme trochu hudby. Na depresi je nejlepší rocková hudba.







odpusťte mi, váš leonard - matthew quick

9. ledna 2016 v 17:33 | Heaven |  Knihy
Odpusťte mi, vás Leonard/Forgive me, Leonard Peacock
Matthew Quick

Právě dnes má Leonard Peacock narozeniny. Dnes si do batohu k učebnicím přibalí P-38, pistoli nacistického důstojníka, kterou zdědil po svém otci, a zastřelí svého bývalého nejlepšího kamaráda a potom i sebe. Už se nemůže dočkat. Ještě předtím se však musí rozloučit se čtyřmi lidmi, na nichž mu záleží: sousedem Waltem, posedlém Humphreym Bogartem, houslovým virtuózem a spolužákem Babakem, Lauren, jež miluje Ježíše (a do níž byl trochu zamilovaný zase Leonard), a herr Silvermanem, který ho na střední učí o holokaustu...

Tato kniha už mě před delší dobou zaujala svým popisem. Když jsem jí, trochu neplánovaně, vybrala k narozeninám, ještě chvíli mi ležela na poličce než na ní přišla řada.

Leonard je poněkud odlišnější od jeho vrstevínků. Kvůli tomu je také hodně osamělý. Jeho sebestředná matka se věnuje více móodnímu návrhářství než svému synovi. Leonard si moc dobře rozumí se svým sousedem Walterem, který ho dovedl ke starým detektivním filmům. Stařík i Leonard jsou rádi, že mají alespoň nějakou společnost. Leonarda ale tento svět dohání k šílenství. Občas, místo školy, se převleče za dospělého. Vezme si kabát, klobouk a tašku a cestuje s dospělými lidmi vlakem do práce, ale ve skutečnosti jen zkoumá svět dospělým. Po dlouhých úvahách dospěje k názoru, že na tomto světě nechce žít, že nechce být tím beznadějně smutným a mrzutým dospělým jako jsou cestující ve vlaku. Po svém dědovi má nacistickou pistoli, kterou hodlá uplatnit hned jak vyřídí pár posledních věcí. Spolužákovi, jehož hru na housle poslouchá každý den o obědové pauze, chce věnovat většinu svých úsporů, aby se jeho rodina v Íránu měla lépe. Svému oblíbenému učiteli Herr Silvermanovi chce dát odznak svého dědečku z druhé světové války. Lauren, dívku, kterou potkal ve vlaku, chce vyznat lásku. Potom už jen zabije svého bývalého kamaráda Ashera, sebe a dílo bude dokonáno. Vše si dokonale naplánoval, ale do cesty mu vleze pár záležitostí, které se mu pokusí jeho plány narušit.

Leonard je nepochybně inteligentní kluk. Trochu samotářský, ale spíše nedobrovolně. Cituje Hamleta, přemýšlí nad věcmi jinak než ostatní a má tohoto světa dost. Trošku mi trvalo, než jsem se zžila s jeho postavou a vcítila se do jeho problému. Dost mě šokovalo, když jsem zjistila, co se dělo mezi ním a Asherem, i když jsem to tak trochu tušila. Z dalších postav mě hodně zaujala Leonardova matka, což byla mrcha nejvyššího stupně, ale škoda, že dostala tak málo prostoru na konci knihy.

Musím říct, že knížka se strašně dobře četla. Pokud znáte knihu Příliš mnoho Kateřin od Johna Greena, určitě víte, že jsou tam poznámky pod čarou. Je to zajímavé zpestření, na druhou stranu, trošku to ruší, zvlášť když je poznámka pod čarou na skoro celou stranu. Styl vyprávění mi vyhovoval. Četla jsem různé reakce (tak, jako vždy) ostatních čtenářů a někomu přišla kniha vtipná. Mě tedy moc ne. V celé knize panovala spíš taková depresivní atmosféra, až trochu tragická. Jen prostě čtete a čtete a čekáte, jestli to Leonard opravdu vzdá nebo ne. Z některých scén mi bylo opravdu smutno. Je pravda, že sem tam Leonard nebo někdo další prohodil vtipnou hlášku, ale za vtipnou knížku bych ji nepovažovala.

Upřímě, je trochu těžké přesně určit o čem celá kniha je. O smrti? O sebevraždě? O nevyřízených účtech? Ne, to asi ne. Každý si tam pravděpodobně najde něco jiného. Každý z ní bude mít jiné pocity. A to je na tom to zajímvé, jak se odlišujeme, ale zároveň jsme všichni neuvěřitelně stejní. Určitě si knihu přečtu znovu - někdy v budoucnu. Pořád nad ní musím přemýšlet. Otevřený konec, no co může být horšího? V tomto případě ale nešlo vybrat jinou možnost.

,,Co to celé znamená?" zeptám se, abych mu udělala radost.
,,Musí to něco znamenat?"
,,Nevím. Myslel jsem, že umělecká díla by měla něco znamenat."
,,Nemůžou existovat bez vysvětlování? Proč jim musíme přisuvoat nějaký význam? Potřebujeme úplně všemu rozumět? Třeba obraz existuje proto, aby probouzel pocity a emoce, tečka. Ne aby něco znamenal"
- ukázka, str. 221

4,5/5