Listopad 2015

já nejsem neviditelná - marcus sedgwick

29. listopadu 2015 v 14:29 | Heaven |  Knihy
Já nejsem neviditelná/She's not invisible
Marcus Sedgwick

Otec Laureth Peakové ji naučil sledovat opakující se události, vzory a čísla - což je něco, pro co má jeho dcera mimořádné nadání.

Její tajemství? Je slepá.

Pak se ovšem její táta ztratí, Laureth popadne svého sedmiletého brášku a vydá se vstříc záhadě, která je dovede až do New Yorku. V tomhle velkoměstě je její dovednost vysledovat šokující a občas nebezpečné spojitosti dovede do světa plného temnoty. Dokáže zachránit svého tátu i sebe?

Já nejsem neviditelná je spletitá skládačka o tom, že nic se neděje jen tak pro nic za nic a náhoda neexistuje.

Laureth pro svého otce, který je spisovatel, vyřizuje e-maily, protože on na to nemá čas a Laureth si tak může něco vydělat. Její postižení jí neomezuje díky speciálně upraveným přístrojům. Jednoho dne si přečte e-mail od jistého muže, který našel otcův zápisník v New Yorku. Ale její otec má být v Evropě. Laureth neváhá a bez vědomí své matky, které je u své sestry, bere sedmiletého brášku a letí vstříc New Yorku. Všechno proběhne trochu složitěji, než čekala, ale i díky svému zlatému bráškovi všechno zvládne a dostanou se do New Yorku. Po setkání s panem Michaelem, který ji vrátí otcům zápisník, se ze zápisků dozvídá různé informace, které by snad raději ani vedět nechtěla...

Kniha mě zaujala díky své propracované obálce. Zároveň mě ale překvapilo, jak je knížka maličká. Navíc má kolem 250 stran, takže se vejde do každé tašky... Upřímě jsem čekala trochu jiný příběh. Vlastně jsem dostala spíše příběh pro mladší čtenáře. Na jednu stranu byl styl psaní jednoduchý, děj docela také a na druhou stranu se v zápiscích Laurethina otce objevovaly vědecké poznatky, kterým by cílová skupina měla problém rozumět (i já jsem s tím měla trošku problém).

book, braille, and blind image
Jak už jsem zmiňovala, styl psaní je jednoduchý a nebudete mít problém přečíst knihu za pár dní. Ne že by mě kniha tak úplně pohltila, spíše jsem byla zvědavá, jak se autor vypořádá s celou situací a jak z těch potíží vybruslí. Abych pravdu řekla, některé události byly velmi těžko uvěřitelné. Jelikož je příběh vyprávěn slepou dívkou, těžko se vám dostane nějaký popis okolí, proto můžete úplně propustit uzdu své fantazii. Když už jsme u toho, trošku mě zaraziila jedna věty na konci knihy, které zněla nějak takhle: ,,Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím..." Jo, když je slepá. Ale nevadí. Třeba je to jen chyba překladu.

Co se týče postav, nejvíc jsem si oblíbila malého Benjamina, Laurethina brášku. Na sedmiletého kluka toho prožil strašně moc. Taky byl Laureth hrozně věrný tím, že ji všude vodil a četl nahlas nápisy a tak podobně. Laureth mi byla sympatická tím, že se nevymlouvala na svoji nevidomost. Ale tak už to u lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění už od děství, bývá. Neradi na to upozorňují. Prostě s tím žijí, protože jim nic jiného nezbývá... Abych to shrnula, knihu bych ohodnotila jako průměrnou, ale vydařenou.

3/5


playlist - november

26. listopadu 2015 v 14:57 | Heaven |  Hudba
Obvyklý měsíční playlist se tenokrát skládá z energetičtějších písniček než minulý měsíc. Můj oblíbený mix, co k tomu dodat. Pokud nějakou neznáte, můžete si ji níže poslechnout :)

Chinaski - Možná

Avril Lavigne - Rock N Roll

Paramore - Anklebiters

book wishlist #6

24. listopadu 2015 v 16:35 | Heaven |  Knihy

Strhující příběh o hledání a (ne)nalézání, o lidských předsudcích a první lásce.
Theodora Finche fascinuje smrt. Violet Markeyová zase žije pro budoucnost - těší se na den, kdy dokončí střední školu a bude moct opustit rodné městečko, které jí připomíná nedávnou tragickou smrt sestry. Když se ti dva potkají na římse školní zvonice, není ale docela jasné, kdo koho vlastně bude zachraňovat.

Finch je obyčejný kluk, až na to, že trpí bipolární poruchou. Violet je obyčejná holka, až na to, že Finchovi přijde úplně neobyčejná. Ty dva svede dohromady školní projekt, jehož cílem je objevovat "krásy Indiany", a oba při tom učiní zajímavé objevy...

maybelline volim' express one by one mascara

22. listopadu 2015 v 14:46 | Heaven |  Kosmetika

Mám už pár osvědčených značek, od kterých si vybírám nové řasenky. Mezi ně patří i Maybelline. Nedávno jsem si pořídila One By One, která už dávno není novinkou. Balení je hezké a docela veké, což je rozhodně fajn. Řasám dodá hezký objem, což u řasenek hledám přednodně, protože řasy mám už tak celkem dlouhé. S kartáčkem se pěkně pracuje, nemám s ním žádné problémy. Díkybohu nenabírá moc řasenky jako většina kartáčků od Miss Sporty, takže nebudete mít slepené řasy. Výdrž je dobrá, ale sem tam najdu nějaké smítko na podním víčku, což se mi u některých řasenek nestává... Ale určitě najdete řasenky s horší výdrží. Cena je průměrná a najdete si všude, za mě tedy doporučuji :)

4/5


25 days blogging challenge - day ten

19. listopadu 2015 v 15:34 | Heaven |  25 days blogging challenge

můj postoj ke škole

První stupeň
Jako žáček prvního stupně jsem do školy chodila ráda. Pilně jsem plnila všechny zadané úkoly a s úsměvem poslouchala novou látku. Byla jsem vždycky takový samotář, ale přesto jsem měla ve třídě kamarády. S nejlepším kamarádem ze školky jsme se předháněli, kdo dřív spočítá příklad z matiky a různě tak jsme se hecovali. Ale taky si pamatuju, že jsem si užila na prvním stupni dost srandy, ale to nejenom ve třídě, ale taky v družině. Celkově na základku vzpomínám ráda. A pak jsem šla na gympl.

Kolektiv
Vlastně jsem na gympl nešla tak úplně z vlastní vůle. Ale kolik má jedenáctileté dítě vlastní vůle? Se slovy ,,tohle je pro tebe to nejlepší" jsem nakonec (s mírným spožděním kvůli rekonstrukci školy) vstoupila do majestátne vypadající budovy (která ovšem zevnitř vždycky trošku chátrala), kde tvrdnu dodnes. Tenkrát (v roce 2009) jsme byli dost divocí, ale třídní tvrdí, že se to dost zlepšilo a už se s námi dá lépe pracovat. A ostatní učitelé si to taky myslí. Začínalo nás 30, v kvartě nás bylo 31 a teď zbylo jen 26 lidí. Už nás opustila ta nejtěžší puberta a řekla bych, že jsme i lepší kolektiv. Samozřejmě, že jsme na skupinky, ale není to doslova tak, že by se lidé z různých skupinek mezi sebou nesnášeli... Jasně, taky někoho moc nemusím, ale to není nic neobvyklého. Za ty roky jsem přišla na to, že se tam cítím lépe.

Přístup k učení
Na nižším gymplu (prima - kvarta, v normální řeči druhý stupeň základky) jsem se učením tolik nezaobírala jako tolik. Jistěže jsem se učila, když bylo potřeba... Ale netrávila jsem nad tím tak moc času jako dnes. A taky jsem to trošku flákala. Potom jsem asi zázračně zmoudřela nebo co a začala jsem být důslednější. Ne že by se mi snad radikálně zlepšily známky, ba naopak. Logicky je rok od roku učení těžší a musíte tomu dát více času. Nejspíš mi došlo, že se neučím jenom pro rodiče, ale především pro sebe. Možná tím důvodem bylo i to, že mě mamka neseřvala za každou trojku. Nesnažím se na úplné maximum. Mohla bych, teoreticky, ležet v knihách od rána do večera a mít samé jedničky, ale proč? Co bych z toho ve výsledku měla? Věděla bych více? Měla bych lepší paměť? Ani omylem. Stejně věci, které nepotřebuju, jako fyzikální zákony nebo termíny z biologie, po písemce (pokud je vím) vypouštím z hlavy. Taky mám omezenou kapacitu.

funny, bored, and pancakes image

A tohle je realita
Občas se ve škole dějou takový absudnosti, že si říkám, že to snad ani není možný. Hodně to souvisí s rekonstrukcí, která už probíhá od začátku prázdnin. Měla být hotová do konce srpna. To se nepovedlo. Měla být hotová do půlky listopadu. To se nepovedlo. Má být hotová do dne otevřených dveří, který je asi za 10 dní, což se jim zřejmě taky nepovede, protože rozbourali další křídlo. Sem tam projde nějaký dělník, ale jinak nechápu, co se tam celou dobu dělá. Ty sto let starý dveře se vyměnily, ale na co, když nedovírají? Na druhou stranu je fajn, že (tak často) nevypadává klika. Co dalšího opravili...? Okna je vyměnit nemůžou, protože jde o historickou památku. Před několika lety se jen obrousily. Což je fakticky k ničemu, protože teď jimi ještě více táhne. Když už jsme u té zimy, ta je tam téměř celoročně. Asi před měsícem to byla velká aféra. Jedna spolužačka z toho měla i nějaký zdravotní problémy. Není moc příjemné sedět sedm hodin v zimě na chladných židlích. Situace už se trochu uklidnila a ve škole je o něco větší teplo.
Další věcí, kterou jsem tak trochu nepochopila, je zvonek u hlavních dveří. Když z nějakého důvodu jdete pozdě do školy, zazvoníte si, ohlásíte svoje jméno a třídu, v kanceláři vám zmáčkou bzučák a jdete dovnitř. To vše během minutky. V rámci bezpečnosti ale už neotevírají bzučákem. Ohlásíte se, ale čekáte, než ženská sedící v prvním patře v kanceláři vezme klíče a přijde vám osobně otevřít. Chápu, že je to proto, aby se do školy nikdo cizí nedostal, ale když se ohlásíte jako Standa Vomáčka z 1.C, tak vás nikdo v kartotéce hledat nebude. Stalo se mi něco podobného nedávno, když jsem šla od zubaře. Kdyby nevyšel jeden učitel a neusoudil, že asi čekám, až mě někdo pustí dovnitř a nenechal mě vejít, čekala bych tam doteď.

Skrytá pravda
Nejprve jsem si nebyla jistá, jestli mám o tomhle vůbec psát, ale když už jsme u těch upřímností... Na Facebooku byla založená jedna stránka (studenty samozřejmě), která tak trochu rejpe do chodu školy. To souvisí s předchozím odstavcem. Nejsem sama z naší školy, kdo tu stránku lajknul. V podstatě nejde o nic zlomyslného, nikdo se tu nepomlouvá, nepadají žádná jména a kdo do naší školy nechodí, nebude vědět, o co jde... Jenže školu to z nějakého důvodu poškozuje a už podala trestní oznámení na policii. Za stránkou stojí zřejmě někdo ze čtvrťáku, ale neznám jména. Slyšela jsem z různých drbů, že by mohli mít problém i osmnáctletí, kteří tu stránku lajkli... Ale jsou to jen drby, ve skutečnosti to může být jinak. Říkám to hlavně proto, aby jste se nedivili, kdybych šla v blízké době do vězení :D

school, teamwork, and funny image

Divný týpci
Učitelé jsou kapitola sama o sobě. Jako třída jsme poznali lepší i horší učitele. Ale musím říct, že nebýt teď několika horších, nebyla by ve škole taková sranda. Ale i s dobrými učiteli je občas legrace. Pokud si vzpomenu, napíšu vám sem pár dobrých a legendárních hlášek. Tak například učitel na chemii, kterého jsme měli v tercii a v kvartě říkal ,,Netahej mě za nohu!" pokaždé, když někdo řekl u zkoušení kravinu. Ne že by ho snad někdo za tu nohu doopravdy tahal. Nebo také rád říkal ,,Nešiď mě!" ve stejné souvislosti.
Bývalá učitelka fyziky, která nás učila od tercie do kvinty (osmička až prvák) občas říkala ,,Jakto že to neumíte? Vždyť jsem to opakovala tolikrát, že to umí i futra od dveří!" nebo ,,Aj ta krajta tygrovaná!"
Včera učitelka biologie (současná) tvrdila, že existuje slovo "nepřečtitelný". Podle mě je to trošku divné. Ale není to poprvé, co by nám tvrdila něco více než divného. To jste ji totiž nezažili, když počítá za zkoušení. Občas používá dost tajemné vzorce...
Buď se to stává jenom nám a nebo schválně vybírají takové týpky, které jde dobře napadobovat, ale neznám učitele, který by neměl typický znak, gesto nebo hlášku, podle které by jste si ho nezapamatovali.


život bez kouzel?

17. listopadu 2015 v 16:05 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Dokážete si představit život bez kouzel, fantazie a snění?

Snažím se neztrácet se v nějakém vymyšleném světe a žít v realitě. Zajímám se o to, co se děje kolem mně. Jenže občas to bývá obtížné a únavné. Mohu o sobě prozradit, že mám docela solidní představivost. Například když někdo vypráví story, které se mu přihodila, dokážu si to velmi barvitě představovat... Což někdy bývá až na škodu. Občas zasněně vzpomínám na minulost nebo si maluju růžovou budoucnost. Nebo dumám nad příběhem z knihy nebo filmu. Nebo nad tím, co jsem právě prožila a říkám si "co kdybych se rozhodla jinak". Nebo si prostě vytvářím v hlavě tak neuvěřitelné příběhy, které jsou propojením různých "vesmírů", které raději nikomu nevyprávím, protože vypadají spíše jako dost nepovedená fanfikce...

Věřím, že existují lidé, kteří nevyužívají té jedinečné schopnosti fantazie a nesní. Mrzí mě to i za ně. Žít jen tak, přijímat to, co se stane a jen dál pokračovat ve své existenci... Kdybych tu schopnost ztratila, přišla bych si strašně ochuzená a omezená. A nešťastná. Třeba to tak ti lidé nevnímají, třeba jsou šťastní. Ale nevím. Já nechápu je a oni zase nemusí chápat mně.

magic, quote, and need image

Myslím si, že kolem nás existuje něco kouzelného, napřirozeného a mýtického. Nevím co, ale věřím, že něco je. Musí být. Nevěřím, že to, co je na tomto světe, na naší planetě a to, co vnímáme našimi smysly, je vše. Mohou to být třeba mimozemšťani. Nebo delfíni, kteří nás ovládají. Něco, co na nás dohlíží a ovlivňuje náš život. Nejsem nábožensky založená, jen si zkrátka myslím, že lidé ještě neznají vše a možná ani nikdy nebudou. Co když existuje milion alternativních vesmírů, do kterých nejsme schopni dohlédnout? Že každé rozhodnutí, které uděláte, vytvoří nový vesmír, který ale nevidíme? Třeba něco na způsob světa kouzel versus mudlovského světa. Nikdo nemůže s jistotou říct ,,tohle neexistuje a tamto ano". Co když svět kolem nás ve skutečnosti vůbec neexistuje a jde jen o jakousi představuje nebo dokonce počítačový program...?

,,Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit" - Gabriel Laub

moby - everloving

16. listopadu 2015 v 16:04 | Heaven |  Hudba

Asi před dvěma týdny jsem narazila na jednu úžasnou písničku, do které jsem se zamilovala. Vlastně písně bez textu moc nespolouchám, ale tato žádný text prostě nepotřebuje. Používám ji jako kulisu při učení nebo při čtení. Může mi hrát klidně 20x dokola a neoposlouchá se. A doporučuji vám pustit si hlavně to druhé video, kde jsou k hudbě přidané fantastické záběry ze zasněžené krajiny (písnička se opakuje asi třikrát, takže ji nemusíte případně poštět znovu...)


scarlet - marissa meyer

14. listopadu 2015 v 16:25 | Heaven |  Knihy
Scarlet
Marissa Meyer
předchozí díl: Cinder

Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.
Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. O dva týdny později se Scarlet snaží vydělat si na živobytí na jejich malé farmě, když vtom se objeví její ztracený otec, zbitý a blouznící. Scarlet se od něj dozví, že ho mučil jakýsi gang samozvaných strážců pořádku... který dosud stále drží v zajetí Scarletinu babičku. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, který navštěvuje místní hospodu. Ačkoli se Scarlet je nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, z něhož čpí potíže na sto honů, ví, že potřebuje Vlkovu pomoc, aby našla únosce své babičky. To ale ještě Scarlet netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly...

Scarlet už jedenáct let žije s babičkou na farmě. Její babička pro ni znamená hrozně moc. Jenže už přes několika dny zmizela a Scarlet neví, kde je. Začíná si dělat starosti. Toho dne potká v městečku tajemného cizince, který si říká Vlk. Vzápětí se vrací do domu její otec, který už na první pohled vypadá příšerně. Prohledává babiččiny věci a snaží se něco najít. Scarlet se od něj dozvídá, že byl vězněn a mučet jistým gangem, které se z něj pokusil dostat nějaké informace, které má údajně vědět babička. A tu prý vězní také. Scarlet pozná, že Vlk je členem toho gangu díky tetování, které má na ruce. Nejprve na ní nepůsobí důvěryhodně, ale nakonec přistoupí na jeho návrh - pojedou spolu do Paříže hledat její babičku.

Americká autorka Marissa Meyer se nechala inspirovat klasickými pohádkami, které zasadila do budoucnosti. V prvním díle nás seznámila s novodobou Popelkou jménem Cinder, která je z části kyborg. Potkáme ji ve druhém díle, který je inspirovaný Červenou Karkulkou. Líbí se mi, jak jsou oba příběhy provázané. Setkáváme se s úplně novými postavami v novém kraji, ale zato pokračuje i rozjetý příběh, na jehož pokračování jsem se tak těšila... Kniha se čte velmi dobře a příběh běží rychle.

Scarlet mi narozdíl od Cinder přišla sympatičtější. Nevím, jestli za to mohla skutečnost, že byla o dva roky starší, takže měla více rozumu... Obě dvě si prošly něpěknými věcmi. Vlka jsem si oblíbila, ten byl úžasný. Navíc byla kniha v mnoha věcech méně předvídatelnější než první díl. Je to skutečně znát autorčin posun kupředu. Tak uvidíme, jaký bude třetí díl, kde figuruje Cress jakožto Rapunzel.

4,5/5


25 days blogging challenge - day nine

13. listopadu 2015 v 19:23 | Heaven |  25 days blogging challenge

obrázek mého rukopisu



Opět se omlouvám za nepříliš kvalitní fotku, protože jsem znovu musela fotit za tmy. I když fotka nevypadá tak příšerně, jak jsem očekávala. Bohužel se za běžného dne domů za světla moc nedostanu, protože se začíná stmívat už půl páté. Včera sjem přijela z autoškoly v půl sedmé a zasedla k učení. Mimo literatury jsem se učila i na latinu. Já se průběžně neučím, i když vím, že to k něčemu je, ať jde o kterýkoliv předmět. Ale latinu se prostě budu muset učit i když nebudeme zrovna psát, jinak se do toho zamotám a už se nevymotám. Zatím jsme se učili jen jeden typ skloňování podstatných jmen, ale je jich tam dalších 10 nebo kolik, takže to bude hodně velká legrace. Dneska jsme přidali ještě časování některých sloves a musím říct, že jsem z toho docela vedle. Každá koncovka je jiná, žádná pravidelnost tam vlastně není, takže vám nezbývá nic jiného, než si to prostě zapamatovat. Kdyby můj mateřský jazyk byl jazyk, ve kterém nejsou pády... tak si to ani neumím představit.

Koukám, že jsem se dostala od rukopisu někam k latině, ale to nevadí. Svůj rukopis mám vlastně docela ráda. Někdo mi říká, že píšu čitelně, někdo zase tvrdí, že nečitelně, ale posuďte sami. Když se fakt snažím, tak píšu hezky, ale někdy se mi snažit moc nechce, proto to není takový krasopis. Četla jsem si pár článků o tom, co na mně prozradí moje písmo a došla jsem k závěru, že jsem velmi nečitelná osoba.

zatnout zuby a bojovat

11. listopadu 2015 v 13:35 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Začnu trochu ze široka. Nemám ráda, když někdo tvrdí, že jedináčci jsou rozmazlení. Že o ně jako o jedinné dítě pečují rodiče jako v bavlnce. Pravda je taková, že může, ale nemusí být rozmazlené. Stejně tak dobře může být rozmazlené dítě se třemi sourozenci. Já jsem také jedináček a můžu o sobě říct, že nejsem rozmazlená. Už od malička mě rodiče učili, že nic nedostanu zadarmo. Že všechno si musím alespoň z části zasloužit nebo vydřít.

Nebudu tu mluvit o lidech, kteří dostávají peníze na ruku aniž by celý život hnuli prstem a o našem sociálním systému, to ať řeší někdo jiný. To mně sice také vytáčí, ale ještě více mně vytáčí lidé, kteří se neustále vymlouvají. Není nic špatného na tom být slabý, bát se, protože jsme jen lidé, ale nejhorší je toho zneužívat. Je to hlavně moji povahou - ale nemám ráda ten pocit, že něco nedokážu i když vím, že bych mohla. Je strašně jednoduchý být zalezlá v koutě a fňukat, že něco nedokážu. Že nemůže udělat nebo mít tohle, protože... a teď následují výmluvy, které se sice mohou jevit jako vážné, ale v podstatě jde jen o zástěrku.