můj pokoj

14. března 2015 v 17:26 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Občas mně chytne taková nálada, kdy něco napíšu. Mám v hlavě nějakou myšlenku nebo ve mně určitá situace vyvolala nějaký pocit, který prostě musím zapsat. Poslední měsíce to ale dost flákám, jsem líná, prokrastinuju a raději si pročítám různé blogy než abych něco napsala... každopádně jsem se do toho včera dost ponořila a vzniklo toto. Nejde o žádný příběh, to by pak musel mít děj. Spíš takový pokus. Kritika je vítána, samozřejmě!

,,Elen! Elen, vstávej, musíme vyrazit!"
Budík mi zvonil už před pár minutami. Ale ještě jsem nechtěla vstát. Chtěla jsem si v tichosti užít ještě těch posledních pár minut ve svém pokoji. V pokoji, který se mnou ještě před pár lety sdílel můj starší bratr. V pokoji, který byl jediným místem na zemi, kde jsem mohla být sama sebou. V pokoji, kde jsem vyrůstala. V pokoji, kde jsem se zavírala před celým světem v období svého dospívání.
A teď jsem ho musela opustit. Přišlo to jako rána z nebe, když mi rodiče oznámili, že se budeme stěhovat. Neměla jsem o ničem takovém ani tušení. Žili jsme svůj normální, obyčejný život na okraji vesničky obklopené hlubokými lesy. A jednou večer přišel táta domu s novinkou - přeložili ho v práci na vyšší pozici. Buď se mohl i s rodinou přestěhovat a nebo dát výpověď. V tomto případě byla volba jasná.

Vyškrábala jsem se z postele a přešla k oknu. Byla slunná dubnová neděle. Odhrnula jsem závěsy a vyhlédla ven. Milovala jsem výhled z okna svého pokoje. Nejkrásnější by západ slunce, kdy ostré paprsky prosvítaly skrz vysoké stromy blízkého lesa. A v tu správnou chvíli vytvářelo světlo procházející skrz vzorované závěsy, na zdi všelijaké stíny. V tuto dobu jsem nejraději sedávala v proutěném křesle se dvěma polštáři a knihou v ruce.
Otevřela jsem okno a nechala dovnitř proudit čerstvý vzduch. Když jsem se rozhlédla po místnosti, s hrůzou jsem zjistila, že působí strašně prázdně. Ovšem, vždyť byla prázdná. Všechny své věci jsem s velkým sebezapřením naskládala do kufrů a tašek a některé jsem ještě s větším sebezapřením vyhodila. Přece sebou nebudeme tahat tolik krámů, tvrdila mamka. Jistě, ve větším městě mám možnost většího výběru obchodů, ve kterým si nakoupím nové oblečení a vybavení do pokoje - ale i tak to bylo těžké.
Zavřela jsem okno. V místnosti už začínalo být chladno. Oblékla jsem se do přichystaného oblečení, které leželo na židli. Nikde nic, jen prázdné skříně, prázdné police a prázdné zdi.

,,Au! Sakra, co to..."
Na zemi ležela nějaká malinkatá věc, která se mi zaryla do chodidla, jakmile jsem na ní šlápla. Chvilku jsem jen tak poskakovala a držela se za pohmožděnou nohu. Nakonec jsem zvedla ten vražedný nesmysl ze země a pobavením jsem zjistila, co to je. No ovšem - moje oblíbená hračka z dětství. Figurka Mickeyho Mouse, kterou jsem našla u babičky vzadu na dvoře. Byla už nejspíš pěkně stará, možná patřila v dětství mé mamce a nebo jejím sestrám. Barva byla oprýskaná, ale takový motiv přece nestárne. Pamatovala jsem si, jak jsem ji nosila všude s sebou. Ve školce mi ji nějaká holka dokonce ukradla, ale mamka donutila všechny děti, i přes nevoli učitelek, vysypat kapsy, aby jí našla.
Postavila jsem figurku na okenní parapet. Ačkoliv po mně v celém domě nic jiného nezbylo, tahle malá a na první pohled bezvýznamná věcička vypovídala něco o bývalém obyvateli tohoto domu. Noví majitelé, kteří od nás dům koupili, se měli nastěhovat už příští týden. Vybaví si to tu a uspořádají podle svého. Strhají tapety, přesunou nábytek. A nejspíš tuto starou dětskou hračku vyhodí. Ale třeba ne, třeba se zastaví a zeptají se, kdo byla asi ta holka (soudě podle růžových stěn), která tu před nimi žila.
Byl čas jít. Rodiče už jí volali. Sbohem starý životě, vítej nový.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Shock *Shock | Web | 14. března 2015 v 19:42 | Reagovat

Budu doufat, že co nejdřív napíšeš další část. Protože tahle část byla úžasná, a pokračování by bylo určitě skvělé.. jak zapadla ve městě, první láska, jak zvládla přestěhování do rušna.. určitě by mě to dost zajímalo :)

2 Heaven Heaven | Web | 14. března 2015 v 19:50 | Reagovat

[1]: : jsem rada, ze se i to libilo, ale neplanuju to rozvadet nejak dal. Jinou povidku treba ano, ale tuhle nemam promyslenou a nemyslim si, ze by pokracovani bylo nejak super... ale dekuju! :-)

3 tutorialgirls tutorialgirls | Web | 14. března 2015 v 20:06 | Reagovat

Skvělý. :)
Stoupnutí na takové hračky si moc dobře pamatuju ze svého dětství. :D

4 Andey Andey | Web | 14. března 2015 v 20:55 | Reagovat

Opravdu je moc skvělá. :) Stěhování znám. ;)

5 Baalberith Baalberith | Web | 15. března 2015 v 9:38 | Reagovat

Moc hezky píšeš, je to skvělé! :3

6 Heaven Heaven | E-mail | Web | 15. března 2015 v 14:06 | Reagovat

[3]: : Děkuji :) Jo, to asi každý :D

[4]: : Díky ;) No, já právě ne, tak doufám, že to působilo dostatečně věrohodně :D

[5]: : Díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama