léto úplně nijak

11. července 2017 v 21:44 | Heaven |  Deník
Pamatujete si, jak jsem už několikrát psala o tom, jak budu mít brigádu v restauraci jako servírka? Šéfová mi slíbila, že spolu sepíšeme smlouvu a ve středu (5. 7.) jsem ji měla jít podepsat. Předtím jsem měla ale ještě pár dní volna a tak jsme s rodičema zajeli k příbuzným do středních Čech. Když jsme v neděli večer seděli u tety na zahradě, zavolala mi šéfová, že se hrozně omlouvá, ale ozvali se jí 2 lidi x praxí, kteří chtějí na stálo a ona je musí přijmout, protože už 3 měsíce hledá a lidi prostě nejsou... a tak dále. No jistě, že jsem byla naštvaná a zklamaná, protože jsem si tam už začínala zvykat. Na druhou stranu to chápu a nemyslím si, že to byla jenom výmluva. Vždycky se mnou jednala slušně a ani mi nedluží žádné peníze.

Později toho večera jsme přijeli k jiné tetě, kde jsme přespávali. Řekla jsem ji, jak jsem hezky přišla o brigádu a ona mi navrhla, že bych mohla pracovat u jejího syna ve firmě (teď bych ty příbuzenský vztahy moc neřešila, protože je to takové zamotanější), protože mají spoustu práce a vždycky se tam hodí pomocná ruka. A tak rodiče jeli druhý den na nějaký výlet a já se učila balit krabice a hledat součástky ve skladu. V podstatě to není těžká práce, jenom to značení někdy vypadá složitě. O 2 dny později rodiče odjížděli domů a já jela s nima prakticky jenom pro čisté oblečení, notebook a nějaký jídlo.

V pátek jsem nastoupila a byl to takový pomalý rozjezd, jelikož jsme tam byli jenom 3. Další vtipná záležitost je, že tam v podstatě všechny znám, jelikož jsme spolu před lety jezdívali na tábor, ať už děti nebo vedoucí a navíc je to firma tak nějak v rodině, takže se nemusím ničeho bát. Za jiných okolností bych se tam nevyskytovala, ale v červenci už jsou všechny brigády rozebraný. Navíc tam mám docela klid. Jako servírka bych si sotva stihla odskočit a tady mám i obědovou pauzu jako normální osoba.

Stejně, co bych dělala doma? Nic. Lepší je si něco přividělat a něco zkusit. Do konce července si budu žít hezky sama... Tedy, ne tak úplně. Jsem teď v domě, kde žila moje prateta a prastrýc a mám to tu celý pro sebe. Teta se strejdou jsou v dolním baráku, kam samozřejmě taky zaskočím. No, takže léto vypadá úplně jinak,než jsem si ho naplánovala. Mně to ale docela vyhovuje. Doma mně to už štvalo a potřebovala jsem nějakou změnu. Za pár dní se ještě dozvím, kam mně vzali do školy a pak se ještě ozvu. Slibuju! :)
 

playlist - june

5. července 2017 v 15:31 | Heaven |  Hudba
Halsey - 100 Letters


Paramore - Caught In The Middle


Fall Out Boy - Champion

strach z neznámého

1. července 2017 v 18:52 | Heaven |  Něco k zamyšlení
Narodíme se s nějakým temperamentem a ten nijak neovlivníme. Jsou salámisti, které nic nerozhodí, lidé, kteří se do všeho vrhají po hlavě. No, to není můj případ. Strach je přirozená lidská emoce, kterou cítí každý. Dal by se rozdělit na 2 druhy: 1. je ten, který cítíme, když nás něco přímo ohrožuje - když na vás útočí medvěd, hoří dům a podobně. 2. je existenciální (úzkostný) - což když mě nenávidí, což když se ztrapním, co když neudělám zkoušku. Strach z něčeho neznámého se řadí spíše do té druhé kategorie. Žiju si více tak nějak ve své hlavě a nad vším moc přemýšlím. V některých případech to není špatná vlastnost, kolikrát se to ale vůbec nevyplácí.

Když jsem byla malá, těšila jsem se na to, až budu dospělá. Budu chodit do práce, nikdo mi nebude říkat, v kolik hodin mám jít spát ani co musím a nesmím jíst. Ale víte jak to je - děti jsou prostě takové, protože ještě dobře neznají svět kolem sebe. Nebála jsem se jít do 1. třídy, naopak jsem se tam těšila. Nebála jsem se jet poprvé na letní tábor. V tomto mají děti výhodu - vždycky za nimi stojí někdo, ať už rodiče nebo učitelka ze školy, vždycky jim někdo pomůže. A jak rostete, pořád musíte přijímat nové a nové výzvy. A najednou se probudíte a jste v tom sami. Nikdo vás nevede za ručičku. Tak dlouho jste si přáli, aby vám všichni přestali říkat, co máte dělat až si najednou přejete, aby vám někdo řekl, co dělat.

Nejdůležitějším krokem je vždycky vystoupit z komfortní zóny. Strach z neznámého je totiž jenom v naší hlavě. Reálně nás nic neohrožuje, i když si myslíme, že se zhroutí svět pokud se něco nepovede. Úzkost je totiž strašně svazující. Nutí vás si vytvářet v hlavě nejhorší možné scénáře. Ale pak, když ten svůj strach překonám, zjistím, že byl zbytečný. Že všechno vyšlo, nezabilo mě to a ještě jsem měla dobrý pocit sama ze sebe. Slyšeli jste, že nejlépe se naučíte plavat tak, když vás někdo hodí do vody? Nevím, co je na tom pravdy, ale můžeme to použít jako metaforu. Když neustále slýcháte rady "tak to má být" a "musí udělat to a to", je to v podstatě k ničemu, pokud si to sami nevyzkoušíte. A zkoušením a chybováním se opravdu naučíte nejvíce.

Vyrazit někam do neznáma sám, udělat něco, co jsem předtím nikdy nezkoušela, seznamovat se s novými lidmi - věci, které jsou pro introverta jako jsem já více či méně komplikované. Ale nakonec se cítíte dobře, protože vylézt z ulity si musíte pomoct sami. A ve světě stvořeném pro extroverty je to jeden z nejdůležitějším úkolů v životě.
 


fish tank

28. června 2017 v 16:53 | Heaven |  Filmy
Fish Tank
Drama
Velká Británie, Nizozemsko, 2009

Patnáctiletá Mia Williams žije se svojí svobodnou matkou a malou sestrou na sídlišti v Essexu. Matka jí nenávidí, sestra z ní má akorát legraci, je vyloučena ze školy a kamarády nemá. Jedinou její láskou je tanec. Všechno se může obrátit v dobré, když jí matka seznámí s jejím novým přítelem Connorem, který ji mimo jiné v tanci podporuje.

Abych z děje moc neprozradila, raději ho nebudu příliš rozvádět. Mia sice není postava se kterou bych se ztotožňovala, ale i tak jsem jí fandila, protože to, jak žila, si nezasloužila. Film bych se dal zařadit k žánru sociální drama a díky pohyblivé kameře přidává na autentičnosti. Máte tak pocit, že jste pořád vedle Mii a prožíváte to s ní. Oproti klasickým teenagerovským dramatům (jako třeba The Edge of Seventeen) není plný těch klišé a podivných vtipných vsuvek, které by se tam vůbec nehodily. Přesto není atmosféra napjatá k prasknutí a sem tam je odlehčená.

Film na mně zapůsobil a myslím, že si ho někdy budu muset pustit znovu. Připadá mi to jako jeden z těch filmů, které musíte vidět několikrát, abyste si všimli všech detailů a lépe ho pochopili. Každopádně je to jeden z těch méně známých (pro širší veřejnost) filmů, které by si zasloužily pozornost.



Výsledek obrázku pro fish tank film

5/5


přijímačky a tak dále

22. června 2017 v 18:06 | Heaven |  Deník
Pamatujete si na jeden z předchozích článků, ve kterých jsem slibovala, jak se teď, po maturitě, budu naplno věnovat blogu? Jo, ehm, 14 dní bez článku, tak se dodržují sliby...

Po maturitě jsem si chvilku odpočinula a pak začala příprava na přijímačky. Jelikož jsem maturovala ze stejných předmětů jako jsem dělala přijímačky, šlo hlavně o to, abych si to nejdůležitější zopakovala. Na UK (pedagogická) jsem 1. část měla ve středu 14. června - základy společenských věd. Toho jsem se bála méně než dějepisu, který přišel o týden později. Jediný, v čem mám trochu mezery, je novověká filozofie, ale i tak z toho mám celkem dobrý pocit. Z dějepisu jsem měla větší strach, protože mám menší problém se zapamatováním si dat. Takže chronologické seřazování událostí je pro mně noční můra - tedy pokud se jedná o 1 ucelené období. No a nakonec to bylo lehčí než naše maturita z dějepisu. Rozhodovat o přijetí budou až 12. července, do té doby... nevím.


(nekopírovat, vlastní foto!)
Z právnický (UK) mi přišel dopis, že ne-e. Nepřijata. 155,6 bodů z 200 není tak málo, ale zkrátka to nestačilo. Popravdě jsem to předpokládala, ale než jsem otevřela ten dopis, stále jsem měla v hlavě alespoň 1% naději "co kdyby". Ale nevadí, netočí se kolem jedné školy celý můj svět. Přeci jenom ale ty SCIO testy k něčemu byly - přednostně jsem přijatá do Liberce na pedagogickou. Sice to ještě nemám písemně, ale díky tomu, že jsem překročila určenou hranici, jsem dostala 200 z 200 bodů a mám to jisté. Teď jen budu čekat, co řekne Praha a pak se uvidí.

Od začátku června se zaučuju na brigádě. Dělám servírku v jedné docela fajn restauraci. Žádná putika nebo tak. Chodím jenom přes obědy a peníze mám taky slušné. Ale nejvíc jsem ráda za to, že jsem narazila na slušný lidi, kteří necuknou ještě před prvním dnem jako se mi to stalo minulý rok. Nikdy jsem tuhle práci nedělala a dost se toho musím naučit, ale zatím jsem spokojená.

Co dál? Měsíc od maturity už uplynul a léto je v plném proudu. Zrovna dneska bylo příšerné vedro (a já vedra nesnáším), ale teď je nádherná bouřka. Každopádně si myslím, že ty následující 2 měsíce utečou stejně rychle jako tento a už se budu chystat na vejšku. Kam? To je ještě ve hvězdách.

parks & recreation

8. června 2017 v 18:01 | Heaven |  Seriály
Už je to asi rok (kurňa dlouhá doba) co jsem naposledy psala o nějakém seriálu. V posledních měsících jsem ani nic nového nerozkoukala a stále jsem ve skluzu se starými dobrými seriály. Ovšem počítám s tím, že v létě budu mít dostatek prostoru na nové seriály (pár už jsem si jich vyhlídla). Teď bych vám ale ráda představila jeden seriál, který jsem začala sledovat zhruba před rokem.

Výsledek obrázku pro parks and recreation
komedie, sitcom
2009 - 2015
Amy Poehler, Rashida Jones, Nick Offerman, Aubrey Plaza, Chris Pratt, Aziz Ansari a další

Pro české diváky trochu netradiční seriál, který není veřejnosti tak dobře známý. Ovšem na sociálních sítích jako je Tumblr ho dobře zná každý druhý. Hlavní postavou je Leslie Knope, iniciativní zástupkyně vedoucího odboru Městské zeleně (Parks and Recreation) z fiktivního městečně Pawnee v Indianě. Seriál nemá pevnou dějovou linku (hlavně zpočátku), je založený především na charakterech postav a na tom, co se zrovna děje v jejich životech. Celý seriál je natáčen stylem "mockumentary" - což znamená, že je to takový napůl dokument, kdy čas od času postavy mluví jednotlivě do kamery jako by natáčeli dokument o svém životě.

Pilotní díl je docela zabávaný, takový seznamovací a pro ty, kteří seriál sledují poprvé, dost důležitý. Ale ostatní díly z 1. série (celkem jich je asi 6) můžete s klidem přeskočit, protože nejsou moc dobré a celkem nudné. To vám ale řekne každý, kdo tento seriál shlédl, nejde jenom o můj názor. 2. série vás blíže seznámí s charaktery a je o mnoho lepší. 3. a 4. série mně bavily nejvíce a dál jsem se zatím nedostala, ale to je jen otázkou času.

Vedle Orange Is The New Black, o kterém jsem taky psala, je to jeden ze seriálů, které sledujete hlavně kvůli postavám a jejich charakterům než že by šlo o brutálně napínavou dějovou linii. Jednoduše řečeno, každý má svoje místo a kouzlo. Svým způsobem charismatická a optimistická Leslie Knope, šéf odboru Ron Swanson, kterého bych označila za svoji nejoblíbenější postavu, pohodový a luxus milující Tom Haveford, životem znuděná April Ludgate nebo roztomile přiblbý Andy Dwyer a další.

Jde o seriál s milým a ne úplně vlezlým stylem humoru, ale rozhodně patří k těm lepším sitcomům, které si zaslouží více pozornosti.

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

Výsledek obrázku pro parks and reaction gif

blogeři, pro koho píšete?

3. června 2017 v 14:30 | Heaven |  Něco k zamyšlení
V posledních měsících jsem se blogu tolik nevěnovala. Dříve, před pár lety, to byl jeden z mých největších koníčků. Tvořila jsem designy pro sebe i pro jiný blogery, pořádala jsem soutěže a zkrátka jsem blogu věnovala i několik hodin denně. Měla jsem i mnohem vyšší návštěvnost než tady.

Došla jsem do dobu, kdy je pro mně blog normální, každodenní věc.

Jako když si ráno dáte kávu. Někdo si kávu bude fotit, dávat ji na insta, žebrat o lajky pomocí nesmyslných hashtagů, kupovat si ty nejúžasnější hrnečky a nejdražší kávu v okolí. Být středem pozornosti. Aby všichni viděli, jak se máte úžasně.

A pak jsou tu lidi, kteří si doma v klidu vypijí svoji oblíbenou kávu podle sebe. Na gauči, v pyžamu, neučesaní, ve starém hrnečku, možná ne tu nejdražší, ale je to jejich oblíbená. Nepotřebují hledat ten správný úhel a filtr aby měli na insta co nejvíc lajků.

Tak je to i s blogerama.

Když se řekne BLOGERKA, všichni si vybaví ten 1. typ. Jedna jako druhá, píšou o módě, zdraví stravě a podobně. Všichni znáte alespoň jednu takovou. Ne, neodsuzuju je. Určitě jsou mezi němi i ty, kterým to vážně jde a jsou v tom dobré. Ale blogerky přece nejsou jenom pipky, co si budují osobnost na bezchybným instagramu pod záplavou spoluprácí.

Jistě, jakmile lidé vidí, že téhle to vyšlo, chtějí to zkusit taky. A pak se vyrojí milion kopií a pomalu je ani nerozeznáte od sebe. Stejně je to s Youtube. Začali ViralBrothers a teď máte bambilion youtuberů že ani nevíte, kdo je kdo.

Svým způsobem mně Youtubeři zajímají. Spíš ale z toho sociologického a psychologického hlediska než abych je žrala. Kdyby mi bylo 12, možná ano, ale co mi v tuto chvíli můžou nabídnout? Maximálně oddychovou zábavu, když se chci zasmát něcí trapnosti. Buď jsou to opravdu takový blbci nebo ze sebe blbce dělají kvůli sledovanosti (asi od každého něco).

Chci tím říct, že je docela fascinující pozorovat, jak se i ta internetová zábava mění. Před 7 lety letěly pixelky, bleskovky, blogy o simících, spřátelování a všichni byli tak nějak víc pospolu. Populární blogeři (myslím z této domény) byli opravdové celebrity, četli je i lidi, kteří blogy sami neměli. A dnes? Spřátelování asi ještě funguje, ale soutěže skoro vůbec, blogy o simících jsou pohřbeny v hlubinách času a každý si jede tak nějak za sebe. No řekněte, kdy vám článek okomentoval někdo, kdo sám blog neměl?

Jsem bloger proto, protože to ke mně tak nějak patří. Možná nebudu přidávat pravidelně ani nic přelomovýho, co by mi zajistilo několikanásobný přísun návštěvníků. A víte co, ani o to nestojím. Jsem ráda, že mám svoje místo, kde můžu psát prakticky bez cenzury a co mně napadne. I s tím, že si to přečte 10 lidí.

Pro mně znamená blog formu relaxu. Stane se (občas), že mně lidi (ať už na živo nebo ve virtuální realitě) prostě něčím serou a tak se zkrátka zabavím něčím jiným a pak mně to zase chytne a jsem schopná napsat 2 podobné články za den. Je to taková forma relaxu a zároveň seberealizace mimo normální svět, kde vás obyčejně nikdo neposlouchá. Dneska by pro mně pravidelné chrlení články, soutěží a podobných věcí už nebylo možné, hlavně kvůli dalším povinnostem. Upřímně ale ráda vzpomínám na tu dobu před pár lety, kdy jsem se těšila, že přijdu domů ze školy a něco napíšu. Na druhou stranu to byl takový útěk z ne až tak příznivé reality té doby. Dost se toho změnilo a teď už si i několik dní na blog nevzpomenu :D

Ale ne, určitě neházím flintu do žita. Jenom mně občas mrzí, když vidím blogerky (a youtuberky samozřejmě taky), jak zaprodávají vlastní duši všemožným firmám jenom aby dostali další rtěnku, kterou vychválí do nebe, i když nebude vůbec skvělá nebo ze sebe dělají idioty jenom kvůli větší popularitě...

o něco později

30. května 2017 v 15:26 | Heaven |  Deník
quote and fight image

Další deníčkovský článek v krátkém období? Aby ne, když se toho u mně tolik děje.

Ve středu jsem si byla pro maturitní vysvědčení. Naposled na gymplu. Fuj, tohle říkat na nebudu. Určitě to není pravda. Na jednu stranu, ano, být na té škole ještě 1 rok tak mi jebne, na druhou stranu mně zachvátila taková vlna nostalgie. Že už nebudu potkávat ty samé lidi, chodit po těch samých chodbách a sedět v těch samých lavicích.

V ročníku jsme 3 třídy - 2 čtyřletý a 1 osmiletá. Nejdříve se projevila ředitelka (huh, stejná jako vždycky), potom se začalo předávat. Třídní učitel 4.C. měl typický projev "byla jste moje nejoblíbenější třída" a sklidil vlažný potlesk. Další třídní učitelka, praštěná fyzikářka ze 4.D. měla originálnější a osobitější projev. A na závěr my, osmileťáci. Holky vedle mně už ronily slzy, ale já jsem to nějak vydržela (což je zvláštní, jsem takovej cíťa). Zato jsem se celou dobu culila jako debil a při předávání jsem se trochu klepala. Dobrá půlka lidí z naší třídy měla vyznamenání, mně bohužel uteklo o 1 známku (2,1,2,2), ale přece nejsem žádnej šprt.

Řeknu vám, je to fakt hnusný pocit, když se dozvíte o někom, koho dlouho znáte, že se mu v minulosti přihodilo něco hodně špatnýho. Nechci to rozebírat, ale... Vždyť to není fér, že se tak špatný věci stávají tak dobrým lidem. A pak vám to nedá spát.


Brigáda. Hledat brigádu ve městě s 11 tisíci obyvateli je jako hledat řád v šuplíku s ponožkama. Už jsem psala i do Tesca. Jelikož jsem z toho gymplu a nic neumím, je to trošku nevýhoda. Nakonec mamka našla, že hledají do jedné restaurace servírky. Neměla jsem s touhle prací zrovna dobré "zkušenosti", i když to nebylo doslova to samé. Obsluhovala jsem v jedné cukrárně celé 2 dny. A šéfová pak odletěla někam na Mars nebo co. A kde si na začátku července seženete brigádu, že. Každopádně jsem tam zavolala a domluvili jsme se na schůzce. V pátek už jsem byla na zaučení přes obědy. V červnu taky půjdu párkrát na zaučení a od července už budu opravdu pracovat. Wow. A dovedla mně k tomu prakticky náhoda. A asi mně budou dost bolet záda. Celkem na to trpím (ale člověk si moc nevybere).

Takže mezi prací a stěžováním si na práci budu dělat co? No přece to, na co nebyl za celý školní rok čas. Hlavně číst knížky. Ale bojím se jít do knihovny, protože až mně tak uvidí, zabijou mně, protože už jim dlužím knížku dobrý 4 měsíce. A taky musím přečíst ty knížky, které se mi hromadí doma. Dalším plánem je se učit na přijímačky na peďák (UK). Naštěstí jsem maturovala z předmětů, ze kterých skládám i přijímačky (rozum mám přece od toho, abych věděla, jak si to ulehčit), ale po zkouknutí ukázkových testů jsem zjistila, že to tak lehký nebude :D

Tak uvidíme, kde nakonec skončím. Na peďák do Liberce už jsem prakticky přijatá (dostala jsem plný počet bodů) přes Scio testy - kdo má percentil víc jak 55, je přednostně přijatý. Sice je to "jen" záložní škola, raději bych do Prahy (ať už práva nebo peďák), ale ta jistota alespoň něčeho je fajn. Potom se tak nestresuju.

Samozřejmě jsme měli i pomaturitní večírek (v sobotu). Původně vůbec neměl být, ale jelikož se tam ředitelka sama pozvala, museli jsme ho uspořádat, ale nakonec to bylo fajn. Bojím se, že se už zase všichni nesejdeme. Nejsem sice kamarádka úplně se všemi, ale ty lidi jsou prostě fajn a když vás neštvou každý den ve třídě, nakonec vám začnou i chybět. Zvláštní, že?

playlist - may

23. května 2017 v 18:03 | Heaven |  Hudba
Vypadá to, že rok 2017 bude v hudbě docela zajímavý, protože moji oblíbenci už buď něco vydali nebo se chystají vydat a jak byl minulý rok docela bídný, tenhle bude mnohem lepší. Celkem mám 6 nových písniček a níže si je můžete poslechnout :)

Paramore - Told You So


Halsey - Eyes Closed


Imagine Dragons - Whatever It Takes

maturitka za mnou!

18. května 2017 v 19:16 | Heaven |  Deník
Vůbec nevím kde začít! Skoro 3 týdny jsem nic nenapsala a teď se konečně můžu vrátit do normální života. Dělat normální věci, který dělají normální lidi. Číst knížky, který skutečně chci číst. Dívat se na seriály. Uklidit si v pokoji.

Maturitu jsem úspěšně zvládla a konečně to mám za sebou. Co si budeme povídat, nebyla to žádná "dávačka" jak tvrdí internetoví chytráci. Přečetla jsem si všech 20 knih, vypracovala všechny otázky (ehm, kromě angličtiny, protože tam ani tolik nejde o obsah jako u jiných předmětů) a ta práce se vyplatila. S nadsázkou někdy říkám, že naše třída je plná šprtů a nemýlím se. 25 z 25 lidí připuštěno k maturitě a pouze 1 spolužačka nedala 1 ústní. Ostatní třídy v ročníku nedopadly o moc hůř, ale pár lidí tam taky něco nedalo. A jak vlastně probíhali moje zkoušky?

Dějepis - pár lidí mi řeklo, že jsem blázen, že si beru dějepis a češtinář mi na férovku řekl, že je to sebevražda. Ani tak jsem si to nerozmyslela. Výhoda byla, že to byla písemka (kdyby byl ústní, nešla bych na to - vytáhla bych si Řím a mohla bych rovnou odejít haha). Výhoda (nevýhoda?) byla, že jsme ji psali už na začátku dubna. Učila jsem se asi týden a samozřejmě jsem si byla jistější v moderních dějinách. V den D jsem otevřela test a první úloha: Najděte chyby v textu o 2. světové válce... Kdyby to bylo něco důležitýho, ale takový detaily... Druhá úloha byla ještě lepší: Seřaďte chronologicky následující události. Trochu jsem znervóznila, protože jsem nevěděla ani jedno a některé události mi ani nic neříkaly :D Další úlohy už nebyly tak těžké, ale celkově to bylo hodně těžký. Když jsem se pak šla zeptat učitele, jak jsem dopadla tak jo, máte to, ale zklamala jste mně. A jak to dopadlo? Mám 2 a byla jsem nejlepší ze všech 6 odvážlivců. Někdy jsou ty učitelé tak ulhaní... Příjemně jsem překvapila sama sebe, to teda jo.

Čeština - didakťáky jsme zkoušely ve škole a vždycky dopadly tak nějak dobře. Trochu mi dělalo problémy s/z a tak jsem si na to chtěla udělat pár cvičení... Taky jsem si chtěla zopakovat autory, směry.... Chtěla, ale vykašla jsem se na to. Nakonec tam byla na autory 1 otázka, tu jsem ale věděla kvůli svými rozboru. Didakťák byl o trochu těžší než ty předchozí, ale ne nezvládnutelný. Slohovka byla taky v pohodě. Témata byly taky trochu složitější, ale vždycky se dá něco vymyslet. Ústní jsem se ale bála trochu víc. Hlavně proto, že máme hrozně náladovýho učitele a v úterý (šla jsem ve středu ráno) byl strašně protivnej a spolužák málem rupnul kvůli pitomým detailům u Ostře sledovaných vlaků (a to to uměl dobře). Tahala jsem samozřejmě levou - od srdce. 19 - Smrt krásných srnců (Ota Pavel). Tu jsem měla fakt dobře zpracovanou a i když jsem trochu blekotala (podle mně trochu hodně) a zamotávala do vlastních myšlenek, nějakým způsobem jsem získala 25 z 28 bodů (za 1).

Základy společenských věd - celkem obávaný předmět (ale můj oblíbený), před kterým jsme byli varováni, že to není žádná únikovka. Byla to moje 1. ústní v úterý odpoledne (předtím jsem vegetila doma a místo učení čuměla na Shreka). Byly tam otázky, který byly fakt jednoduchý, ale na druhou stranu některý byly dost těžký. Zase levou - od srdce. 22 - Úvod so sociologie + typy společnosti + praktický úkol. V první části jsem se trochu ztrácela a jelikož se přísedící (ne můj oblíbený učitel) ptal na strašný pitomosti (i spolužáci to říkali) a taky po mně chtěl vědět jména 3 významných sociologů. Vzpoměla jsem si jenom na 2... Jakmila jsem vyšla ze dveří Karel Marx, ty vole. Zase za všechno můžou komunisti. Druhá část už byla v pohodě a praktický úkol mi asi dost pomohl. Měla jsem za 2, ale určitě se za mně přimluvila třídní nebo někdo, protože jsem si připadla mnohem hůř.

Angličtina - ta mi vždycky šla. Nechci se vychloubat, ale u slohovky jsem ztratila jeden bod. Možná proto, že jsem u dopisu neměla odsazený řádek. To je fuk. Didakťák mi taky přišel lehký, akorát jsem ztratila pár bodů u jednoho poslechovýho cvičení. Pořád to byla pohoda. Na ústní mně ani nezkoušel můj učitel, ale jiné dvě učitelky (jedna mně dřív učila) a obě byly strašně hodný a pomáhaly, kdy jsem se zasekla. Nejsem totiž v mluvení moc dobrá (ani v rodným jazyce haha). 6. - Prague. Byly tam i další otázky na jiný témata, kde ale žádný znalosti pořádně nepotřebujete. Ale úloh je tam hodně, na potítku jsem se tentokrát opravdu potila, trošku jsem nestíhala. Ale u samotný zkoušky už jsem byla v klidu a mám za 2.

Ve středu 17. 5. v 9:50 jsem měla hotovo a byla jsem jako jedna z prvních, protože jsem šla na všechny zkoušky první (alespoň ten den, je to docela výhoda). Ani nevíte, jak jsem ráda, že mám zpátky svůj normální život. Nejvíc se těším na to, až si večer zalezu a budu si číst knížku. Netušíte, jak moc mi to chybělo. I když jsem měla o svaťáku volno, nebyla jsem schopná přečíst ani stránku, protože máte tak unavený mozek, že hrajete jenom Simíky.

Nedostavil se zatím žádný blažený pocit euforie z toho, že mám středoškolský vzdělání za sebou, jak postupně ten stres nabýval, bude postupně ubývat... až se konečně pořádně vyspím. Jak ta maturita rychle přišla, tak rychle odešla. Pro vás, kteří se jí chystáte složit - nebojte se toho. Když se na to budete poctivě učit, není možný, abyste to neudělali. Inteligence je možná část, která vám pomůže, ale je to jenom malá část úspěchu. I když nervy pracují na plný obrátky, hlavní je to nevzdat.

P.S: I blog je vrací do normálního režimu. Jupí!

Kam dál